Epiphone Triggerman 60 DSP

Kytarové kombo Epiphone Triggerman 60 DSP
Distributor: 
Cena: 
9 990,00 Kč

Americká firma Epiphone, u nás populární především svými kvalitními kytarami za přijatelnou cenu, které slouží jako „juniorka", či „B-team" exkluzivnějšího Gibsonu vrhla na trh v poslední době malé stádečko kytarových aparátů. Jsou mezi nimi zastoupena jak lampová komba s pidivýkony 5 - 15 Wattů, tak i tranzistorové aparáty s integrovanou efektovou jednotkou v provedení zesilovače i komba.

A právě silnějšímu tranzistorovému kombu Triggerman 60 DSP se dnes podíváme na zoubek a na knoflíky.

Po vybalení z krabice se nezaujatému pozorovateli naskytne pohled na něco, co připomíná snad nejvíce interiér Cadillacu Elvise Presleyho. Hrubá červená kůže (samozřejmě umělá), černé krycí rohy, panel v krémové barvě a zcela nepravidelně tvarovaný kryt reproduktoru vyvedený v drsně strukturovaném textilu zlaté barvy, s krémovou lemovkou a 12 potenciometrů ve tvaru „slepičích hlaviček". Prostě retro styl poloviny ‘50 let, dotažený téměř k dokonalosti, což se dnes jen tak nevidí. Snad jen síťový vypínač je až příliš současný a na jeho místo by se jistě více hodila například chromovaná páčka, používaná na vintage Marshallech a rovněž transportní ucho by mohlo být o něco méně plastové. K připojení nástroje a sluchátek je přední panel vybaven dvěma „jackovými" zdířkami. Zadní panel svým stylem odpovídá panelu přednímu a kromě současné „euro" zásuvky pro síťový přívod 230 V obsahuje také dva výstupy pro 8 Ohmový reproduktor, pomocný (Aux) vstup a výstup, efektovou smyčku určenou pro externí efekty a konektor pro footswitch (který je součástí balení) vše ve formátu Jack 6,3 mm. Součástí výbavy je rovněž symetrický linkový výstup (D.I.) ve formátu XLR, neboli Canon. Pomocný vstup Aux a D.I. výstup mají nastavitelnou úroveň. Pod odolnou krycí mříží ve spodních dvou třetinách zadní stěny můžeme zahlédnout 12" reproduktor označený velkým písmenem „E" (jako Epiphone), jehož krycí koš nápadně připomíná výrobky firmy Celestion.

Z hlediska konstrukčního je testovaný Cadillac, pardon Epiphone, dvoukanálovým kytarovým kombem vybaveným integrovanou efektovou jednotkou a mimo to ještě samostatně nastavitelným reverbem. Čistý i zkreslený kanál mají své vlastní korekce, hlasitost a zkreslený kanál navíc ještě Gain. DSP efekty i reverb se nastavují pro oba kanály společně a celkovou hlasitost aparátu řídí potenciometr Master Volume. Prostě v tomto ohledu vcelku klasicky konstruovaný tranzistorový aparát nižší třídy, jakých je dnes na trhu spousta (např. Marshall MG, nebo Fender FM). Jedinou zvláštností je to, že úroveň DSP efektů se nijak nenastavuje, ale pouze se ke zvuku přiřazuje zvolený typ efektu pomocí 16 polohového otočného přepínače. K výhodám aparátu patří ještě možnost připojení externího zdroje signálu (metronom, automatický bubeník, CD player) a zmíněný symetrický D.I. výstup, který můžeme u této cenové kategorie pokládat za jistý nadstandard.

Zkreslený kanál

Jakožto správný rocker zahajuji testování na tom „ostřejším" z obou kanálů. Ovšem výraz „ostřejší" není zcela na místě, protože konstruktéři zřejmě vsadili kromě designového retro stylu i na retro styl zvukový. Prostě a jednoduše ať už máte v ruce Les Paula, Stratocastera či nějakou modernější kytaru, z aparátu vždy leze poněkud přidušený, temný a zamlžený zvuk, místy až „buldozerovitého" nádechu. Zcela marné je veškeré kroucení s potenciometry korekcí, přidávání výšek, stahování basů, přepínání snímačů... ať děláte co děláte, kombo si vždy vede svou a hrubý sound, byť s mírným lampovým nádechem, připomínající rannou éru Black Sabbath, vždy vítězí nad všemi snahami o jeho ovládnutí. Za všech situací tomuto aparátu vládnou plnotučné nižší středy, které jsou sice velice příjemné pro kulatá bluesová sóla, ale při pokusu o jakoukoli doprovodnou rytmickou figuru vás „odmění" především nekonkrétním a zahuhlaným zvukem, z nějž není nikdy příliš patrné, co se vlastně umělec snažil zahrát. Z výše uvedeného je zřejmé, že korekce zkresleného kanálu nepatří k nejpovedenějším stránkám tohoto aparátu. Bohužel ani samotný ovladač „Gain" příliš možností nenabízí. Prakticky funguje, pouze v nejnižší třetině svého rozsahu, kde se dá laborovat se zvuky Crunch-Overdrive, ovšem přibližně od pozice „10-11 hodin" až do maxima se žádná další výrazná zvuková změna nedá pozorovat. Přišlo mi, že přece jen o něco lépe zkreslení zní s kytarami, které mají v kobylkové pozici snímač typu Single Coil, ale to nemusí platit globálně a navíc zkreslený zvuk takto osazených nástrojů bývá bohužel zpravidla pronásledován nežádoucím brumem.

Čistý kanál

Na rozdíl od zkresleného zvuku, který z mého pohledu nepatří k těm úplně ideálním, čistý kanál mne poměrně mile překvapil a mohu říci, že i potěšil. Korekce jsou schopné vyloudit z odpovídajícího nástroje jak ostrý country twang, medový zvuk vhodný pro jazz i konkrétní a pevný tón ideální pro funky, popík a balady. Možná je to i tím, že já osobně jsem zvyklý čistý zvuk vytvářet spíše přepínáním a kombinováním snímačů na kytaře, změnou úderu pravačky a ne pouhým kroucením korekcemi. Po zapojení reverbu a DSP efektů zvuk dosti připomíná lampové aparáty, jmenovitě ponejvíce Fender, ale to už berte spíše jako nadsázku. Reakce na hru je dynamická, odezva příjemná a vůbec... prostě se na to hezky hraje. Zvuk má dostatek výšek, z čehož nepřímo vyplývá, že poněkud „obtloustlý" nádech zkresleného kanálu není způsoben nekvalitním reproduktorem, ale poněkud „netradičně" navrženými obvody zkreslení a korekcí.

DSP efekty

Efektová sekce nabízí dvě nezávislé složky. Především reverb, neboli dozvuk, jehož úroveň se ovládá samostatným potenciometrem v pravé části panelu. Nastavená hodnota je společná oběma kanálům. Dozvuk má velice muzikální charakter, na rozdíl od pružinových reverbů lampových aparátů netrpí na prskavé doprovodné pazvuky a i při maximálním nastavení je pořád ještě čistý a použitelný.

Druhý efektový procesor, opět společný oběma kanálům, můžeme zapínat a vypínat tlačítkem na předním panelu či footswitchem. Nabízí 8 typů delaye, 4 typy flangeru a 4 typy chorusu. Jednotlivé presety efektu delay se od sebe liší víceméně jen rychlostí opakování, zatímco ostatní parametry (především feedback) zůstávají fixní. Po zahrání se vždy ozvou tři postupně uvadající odrazy a jen jejich tempo se podle nastavení mění. Je to chytře vymyšlené a při troše laborování i bezproblémově použitelné při hraní v kapele.

Flanger poskytuje dva presety způsobující poměrně značné a rychlé rozvibrování zvuku a dva presety, které vaší hře dodají přirozenou živost a pohyb.

První dvě varianty chorusu se postarají o důkladné (až nepříjemné) rozladění zahraného tónu, zatímco druhé dvě příjemně roztáhnou a probarví akordickou hru, což je skvělé zejména při čistých a pomalých „vybrnkávačkách".

Celkově vzato je tento kvalitní DSP procesor vedle neotřelého designu asi nejsilnější a nejmocnější zbraní komba Triggerman 60.

Malinko mě mrzí, že oba DSP procesory působí paralelně vedle sebe a ne za sebou v sérii, jak by bylo obvyklé a tak v případě, že si zvuk kytary dobarvíte reverbem a současně použijete pomalý delay, je první hraný tón nádherně prostorový a následující tři odrazy delaye až nápadně „suché".

Závěr

Tento aparát již svým retro designem dává jasně najevo, že jeho cílovou skupinou nejsou hudebníci orientující se na nějaké ultra tvrdé a moderní hudební styly. Vzhledem k tučnému až zahuhlanému zkreslenému kanálu se žádná „dža dža" metalová pilka nekoná a tento kanál je vhodné využívat převážně pro sólovou hru, která s ním získá bluesovou zakulacenost. Čistý zvuk s dostatečnou dynamikou si troufám označit za „skoro lampový", je všeobecně využitelný a nemá snad žádnou výraznější slabinu. Celková hlasitost je slušná, odpovídající výkonu a jako klad vidím to, že reproduktor i při vyšších hlasitostech stále bezproblémově stíhá přenášet celé dynamické i frekvenční spektrum, což u aparátů této třídy neplatí vždy. Rozhodně se kytarista nemusí bát postavit Triggermana ve zkušebně či klubu i vedle hodně rozvášněného bubeníka.

Pokud bych byl muzikantem, který si již odbyl svoje léta pokojového hraní a nyní hledá svůj první aparát s nímž se může směle vydat na prkna znamenající svět, mohlo by kombo Epiphone spadnout do mého užšího výběru. Ovšem pouze za předpokladu, že by mým idolem byl spíše John Scoffield, Mark Knopfler či Eric Clapton a ne třeba Napalm Death a Cannibal Corpse.