Fender Jazz Bass V

Fender Jazz Bass V

Značka Fender je již 40 let nejenom symbolem moderní hudby všech možných žánrů, ale i reprezentantem určité kvality jak kytar, tak i baskytar. Největší slávy se dočkala v rockových 60` a 70` letech, kdy téměř každá kapela měla baskytaru, ať už Precision Bass, Telecaster Bass nebo Jazz Bass od pana Leo Fendera, průkopníka na poli elektrických strunných nástrojů. V průběhu mnoha rockových „rocků“ se několikrát stalo, že přišly do módy i jiné značky, ale Fender se nikdy ze scény zcela nevytratil.

Pravdou je, že se na trhu objevily i nástroje japonské a před pár lety i mexické provenience, nicméně je to stále Fender a nikoliv kopie, jak se stalo zvykem je nazývat. Zlé jazyky sice tvrdí, že mexické fendry nestojí za nic, ale není to úplně pravda. Měl jsem nedávno v ruce instrument mexické výroby, čtyřstrunný jazzbass, nebyl to starý čili „vintage instrument“ a hrál jak víno. Jako vždy si je potřeba vybrat. I tady, v případě Made in USA, bych netvrdil, že každý kousek bude určitě super. Vždycky se spolehněte především na svoje uši a ruce. Faktem však zůstává, že klasický tvar hlavy krku fendra použila a používá spousta jiných výrobců. Ano, tyto nástroje se pak dají označit jako kopie.

Na počátku 60`let se začal vyrábět typ Jazz Bass, který snad nejvíce proslavil v bezpražcové i pražcové verzi zesnulý velikán elektrické baskytary Jaco Pastorius. Zrovna tenhle nástroj vám dnes předkládám - Jazz Bass V - pětistrunnou baskytaru opět z dílny mistra Fendera a to přímo z USA.

Nástroj se na první pohled nijak neliší od klasické „čtyřky“. Provedení v barvě sunburst (kraje tmavě hnědé přes temně červenou až do žlutavějšího nádechu uprostřed těla), krk z javoru s hmatníkem zřejmě z palisandru. Korpus je velmi pravděpodobně z lípy (v 60` letech se vyráběly džezbasy a precišny z olše), poněvadž celá „basa“ na to, že to je pětistrunka, je poměrně lehká. Ke tvaru není co dodávat, je vyzkoušený mnoha muzikanty po celém světě a jako takový nemá chybu. Šroubovaný krk je přestože je samozřejmě širší, pohodlný, 20 standardních pražců 2,5 x 1 mm je zapravených, bez otřepů. Šířka krku na prvním pražci je 49 mm, síla 21,2 mm a na 12. pražci 65 mm, síla 25 mm. Ladicí strojky firmy Gotoh jsou modernějšího designu bez velkých typických fendrových listů. Visačka na krku dokumentuje patřičnou technickou kontrolu jednotlivých částí i celé sestavy a závěrečný zvukový test. Přiložený manuál, tedy vlastně návod k obsluze říká, že nástroj je nastaven z továrny na nejlepší možné hraní, tj. třeba dohmat na osmém pražci, že je 0,015“ = 0,038 mm, což je nesmysl platící možná tak pro kytaru, nikoliv však pro basu. Stejně tak je udávaná výška struny nad 17. pražcem, která má být u struny G 2 mm a u basového éčka 4 mm (návod s pětistrunnou verzí očividně nepočítá). Nicméně tohle není rozhodující, protože ve tvarovaném, super laminátovém pouzdře se čtyřmi zámky je kromě návodu a přehledu vyráběných kytar a bas firmy Fender i bezvadný klíč na nastavení průhybu krku, imbusáček pro nastavení kamenů kobylky a důležitá utěrka na struny. Ptáte se proč důležitá? Lidský pot a mastnota z prstů je velmi agresivním elementem, a když pěkně po každém hraní struny důkladně otřete, prodlužujete tím několikanásobně jejich životnost. Na panelu (krytu elektriky) je pozitivní to, že je v něm pořádný výřez nebo vybrání pro snadné nasazení klíče pro utažení či povolení napínacího šroubu krku. Zaběhnutý nešvar v naší republice je návod, jenž je bohužel pouze v angličtině. Struny natažené na baskytaře jsou motané „čtyřicítky“ a znějí díky džezbasovým - jednocívkovým snímačům, které mají jako obvykle dva magnetové nástavce pro každou strunu, pěkně ostře a jasně po celé menzuře. Snímače přenášejí dobře i zvuk spodního H. Basa prostě zní pěkně. Tak, jak se od jazzbasse očekává.. Sedlový pražec je standardní plast, kobylka je také standardní, lisovaná do tvaru „L“ s posuvnými, tedy dolaďovacími šrouby na každou strunu. A pozor, struny nejsou jako obvykle zakotveny ve struníku tj. v L, ale jsou stej- ně jako u Telecasteru protaženy skrz korpus. Povrchová úprava jak krku, tak i těla je bezbarvý lak, ovšem na korpusu - jak jsem se již zmínil - je základní barvou „sunburst“ (v překladu doslova a do písmene „sluneční výbuch“).

Panel, neboli kryt elektriky, je třívrstvý, zakončený vpravo dole opět standardní džezbasovou pasivní elektrikou, tj. hlasitost středního snímače, hlasitost snímače u kobylky a společnou tónovou clonou (potenciometr barvy zvuku). Z praxe spousta z vás ví, že se těmito třemi ovládacími prvky dají nastavit různé zvukové kombinace od sameťáku po střílení „palcovkou“. Jako výrobek Fendrovy dílny je to hodně dobrý kus. „Proč ne výborný?“ ptáte se. Slůvkem výborný je třeba šetřit, i když si osobně myslím, že k fendrům netřeba co dodat - jednoduše, klasika. Nástroj jsem zkoušel přes combo Peavey Basic 112 a starý americký Acoustic 115, nezklamal mé očekávání, zněl tak, jak má Fender Jazz Bass znít, a to je - výborně! Dodávám, že mnohého zájemce o koupi zřejmě odradí cena, která je dost vysoká, ale nezapomeňme, že platíme značku jako řemen a že jiné nástroje, byť plné aktivní elektriky a různých hejblátek a páček a přepínačů, vám budou znít na nahrávce stejně nebo hůř. V jednoduchosti je síla. Připomínám, že minimálně 50% zvuku je ve vašich rukách a ne v přepínačích a pedálech.

Poznámka autora

Dlužno podotknout, že pan Leo Fender vyrobil první šestistrunnou baskytaru v roce 1961 (používal ji Jack Bruce z „Cream“) a pětistrunnou již v roce 1965. Ta však neměla spodní, hluboké H, ale horní, vysoké C, čehož se dá snadno dosáhnout pouhopouhým posunutím (přehozením) strun.