Vivian Glim Marek Haruštiak Signature

Pětistrunná baskytara
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
Na dotaz u distributora

Při realizaci článku o baskytaře Vivian Glim bylo již od začátku zřejmé, že se ke slovu přihlásí hned dva novinářské žánry - rozhovor a recenze. Baskytarista Marek Haruštiak totiž kromě jím signovaného modelu z dílny Honzy Vlasáka nabídl redakci i svůj čas. Rozprava dvou zajímavých muzikantů byla nasnadě a jak se zdá, Petr Los kladl své otázky opravdu poctivě.

Ahoj Marku, přestože si myslím, že tě spousta čtenářů zná nejen jako recenzenta našeho časopisu, ale hlavně jako basistu kapely Krucipüsk, požádal bych tě, zdali bys mohl na úvod našeho rozhovoru nějak vylíčit, jak ses k muzice vlastně dostal, kde jsi nasbíral svůj hudební um a s kým vším si už jsi hrál?

K hudbě jsem se dostal poměrně pozdě. Až v pubertě, když mi bylo kolem 13 - 14 let. Předtím jsem na žádný hudební nástroj nehrál a jenom poslouchal Beatles z elpíček rodičů. Na gymnáziu jsem ale potkal Milana Brouma juniora, který už odmalička hrál na kytaru a založili jsme kapelu. Moje cesta k base byla jednoduchá, kytara už byla, bubeník byl sekvencer Yamaha a chyběla basa. Tak jsem začal... Vzpomínám si na vtipnou historku z vybírání prvního seriózního nástroje. Přemluvil jsem Milanova tátu (baskytarista Olympicu) a vyrazili jsme do hudebnin. Když se mě zeptal, jakou mám představu novém nástroji, prohlásil jsem: „Tak hlavně by měl být černý!“ Pak kolem osmnácti jsem začal hrát v první opravdové kapele Mag, ve které byl další Broum - Mirek (nyní Mirek Broum Band). Tehdy jsem začal brát hru na basu vážně. Hrál jsem pak s opravdu hodně muzikanty a kapelami. Nejvíc jsem se věnoval funku, soulu a jazzu a postupem času se ze mě stal nájemný hráč. Byla to skvělá hudební zkušenost, ale pořád jsem cítil, že mi něco chybí. Musel jsem se najít až ve Švédsku, na studijní stáži politologie, kde se mi dostala do rukou deska Red Hot Chilli Peppers - Blood Sugar Sex Magic a nepřestal jsem ji poslouchat, dokud jsem si ji celou nezahrál na basu. No a pak tu byl další objev - Infectious Grooves. Po svém návratu jsem už věděl, kam mě srdce táhne a moje cesta směřovala až do Krucipüsku.

Hodně amatérských muzikantů si představuje, že hrát takzvaně „profi“ znamená automaticky plné sály, ježdění z koncertu na koncert, veselé noci v hotelech a podobně. Je tomu opravdu tak? Co všechno musí muzikant umět, aby se podle tvého názoru mohl stát profi hráčem, či ještě lépe - aby se solidně uživil?

Musím říct, že mi trvalo hodně dlouho než jsem se odvážil nazývat sím sebe profi hráčem. Máš dvě cesty, první vede přes dokonalé ovládnutí nástroje, kdy se z tebe může stát žádaný studiový a nájemný hráč. Druhá cesta vede přes tvoji osobnost, kdy se snažíš svojí hudbou něco říct. Obě cesty nejsou snadné a nějakou dobu po nich musíš jít. Jestli se hudba ale stane tvojí obživou a ty budeš tzv. profi není ale zase tak důležité. Pokud tě to baví a děláš to poctivě, tak je jenom otázkou času, kdy z tebe ten „profík“ bude. Ten, kdo očekává pokaždé plné sály, Lamborgini v garáži a šampaňské v bazénu, by se měl poohlédnout po jiné profesi. Opravdu důležitá je jenom hudba!

Stejně, jako se bude lišit nářadí domácího kutila od profesionálního montéra, tak se povětšinou liší i „vercajk” muzikantů, kteří se hraním živí, od příležitostných hráčů. Mohl bys nám prozradit, z jakých nástrojů, aparátů a efektů se skládá tvůj set, popřípadě jaký typ nástrojů či barvu zvuku preferuješ?

Samozřejmě, správné nářadí je nezbytné. Když budeš na okruhu v Monze, taky tam nepojedeš na traktoru. Začnu aparátem. Mám tu čest, že jsem firemním hráčem americké značky Mesa/Boogie a můžu hrát na tenhle Rolls Royce mezi basovými aparáty. Basový stack se skládá ze zesilovače Mesa/Boogie Big Block Titan V12 (kombinace Mosfet-lampa, 1200 W, dva samostatné kanály) a beden téže značky- Powerhouse 4x10“a 2x12“. V pedalboardu mám tyhle pastičky - Digitech Synth Wah, Ibanez SB7, MXR M-88 Bass Octave Deluxe, Digitech Bass Multichorus, MXR Flanger, Boss Noise Supressor, MXR M-80 DI+, Korg DT-10BK, footswitch k Titanu, centrální napájení Dunlop DC Brick. Vše propojeno kabely Planet Waves a Monster Cables. A teď k nástrojům - Fernandes Gravity 5 Deluxe, Vivian Sitheusus a od září hraju na svoje dva signované modely Vivian Glim Marek Haruštiak Signature I. a II. Uf, úplně jsem se zapotil, než se mi to podařilo vyjmenovat. Dříve jsem měl vše jednodušší - nástroj, kabel a používal jsem kombinaci zesilovač a malá lehká bedna. Na funky jsem měl skvělý setík - zesilovač David Eden WT550 s lehoučkou třídesítkovou bednou od Epifani.

Používáš tedy svůj signovaný model od českého výrobce pana Vlasáka. Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl právě pro spolupráci s českým výrobcem a nekoupil nástroj nějakého světového výrobce? Jak na spolupráci s panem Vlasákem pohlížíš nyní, když už je nástroj na světě?

Dobrá otázka... Původně jsem nechtěl už žádný stavěný nástroj od českého kytaráře. Dříve jsem hrál na basy právě od Honzy Vlasáka, měl jsem v ruce i nástroje od jiných českých výrobců a abych řekl pravdu, nikdy to nebylo ono. Materiály i komponenty byly třeba špičkové úrovně, ale konstrukce a design byly zastaralé či těžkopádné. Pro styl hudby, který nyní hraju, jsem ani dokonalý hi-fi nepotřeboval, tak jsem před pár lety vsadil na značku, která u nás není moc známá, ale dělá skvělé rockové nástroje už od 70. let. Mám na mysli firmu Fernandes, konkrétně model Gravity (na který hraje třeba Rob Trujillo z Metallicy nebo Marcel Diaz Rapp, ex-basista Soufly). Basa mi prokázala skvělou službu a odehrála se mnou stovky akcí... I díky tomu, že píšu recenze na hudební nástroje a vyučuju, tak se mi do rukou dostalo mnoho baskytar od známých značek. Na každé base se mi něco líbilo, ale pořád jsem nemohl najít nástroj, kde by se mi líbilo úplně všechno. Na jaře tohoto roku se mi po letité pauze ozval právě Honza Vlasák a sešli jsme se u něho v dílně. Po nezávazné konverzaci jsem se zmínil, že pořád hledám nástroj svých snů a on mi navrhl, že by ho postavil. Nebral jsem to příliš vážně, ale řekl jsem si, proč to nezkusit. Začali jsme se pravidelně scházet u něho v dílně a jak práce pokračovala, uvědomoval jsem si, že mě to hrozně baví a zároveň deptá. Protože ono něco jiného je nápad a něco jiného jeho praktická realizace. Měl jsem jasnou představu o komponentech a specifikacích nástroje. Ale během procesu tvorby jsem díky Honzovi zjistil mnohé záludnosti v konstrukci nástroje. Vy si můžete sice vymyslet nějakou designovou vychytávku, ale nesmí mít negativní vliv na zvuk nebo hratelnost nástroje. Hodně jsme pracovali i s pocity, které musí z nástroje vyzařovat a tvořit jeho osobitost. Chtěl jsem v podstatě na první pohled jednoduchý, účelný nástroj, který nedává okázale najevo svoji výjimečnost. Jako když vidíte hezké sportovní auto, ale netušíte, že uvnitř je motor z rakety...

Mohl bys nyní naše čtenáře seznámit s konstrukcí a s různými vychytávkami tvé basy? Jaký typ snímačů a elektroniky ses rozhodl pro svůj signovaný model použít a v čem spatřuješ výhodu této konstrukce?

Zásadní pro mě byla ergonomie nástroje. Když hrajete více než sto koncertů ročně, potřebujete nástroj, který je pohodlný a uživatelsky jednoduchý. Na designu jsme si dali taky hodně záležet. Chtěl jsem čisté, elegantní linie, ale to už je na individuálním posouzení každého z vás. Takže teď k materiálům. Tělo je z americké olše v kombinaci s asi dvoucentimetrovou vrchní deskou z javoru. Krk je javorový, hmatník brazilský palisandr a pražce o velikosti jumbo. Nultý pražec je vyroben ze zvonové mosazi. Hardware je od renomované americké firmy Hipshot. Na tomto modelu je basové tremolo skrz tělo, patent od Hipshotu. Jinak bude standardem pevná kobylka. Ladící mechaniky jsou typu Ultralite, takže nástroj má ideální vyvážení a nepadá na hlavu (problém klasického Jazz basu). Díky protáhlému hornímu rohu a umístění buttonu na připnutí řemenu zezadu vám nástroj drží na těle přesně tak, jak si ho nastavíte. Pokud hrajete s basou u kolen nebo u brady, tak vám v obou případech vyjde vstříc. Menzura krku je prodloužená na 35“ (889 mm), což má významný podíl na artikulaci nejhlubší struny H. Snímače jsou dva singly Seymour Duncan Quarter Pound SJ5-3, zapojení je plně pasívní s možností zapojení aktivního členu.

A tím je připínatelná aktivní elektronika EMG VMC-Parametric Mid Boost. Myšlenka byla taková, že jsem chtěl pasívní elektroniku, aby vynikl přirozený zvuk dřeva a dynamika hry. Aktivní připínatelné středy se zase hodí pro situace ve studiu, při hře prsty a vlastně tím dostanete takový ten jemnější hi-fi zvuk.

Potenciometry jsou dvě volume pro každý snímač a tónová clona, která je zároveň push-pull spínačem aktivky. Důležité pro mě byly i rozteče mezi strunami. U většiny pětistrunných baskytar jsou 18 mm a méně, což vám při přechodu ze čtyřstrunné baskytary, kde jsou 19 mm - 20 mm, může dělat problémy. Zejména při hře slapem. Takže jsem zvolil kobylku s roztečemi 19 mm a upravili jsme proporce krku tak, aby byl pohodlný a „rychlý“. Pro koncertní účely si nastavuji vyšší dohmat, abych se mohl do nástroje opřít. Když pak hraju na techniku náročnější věci (např. v mém instrumentálním projektu s Milošem Meierem- Weird Experiment!?), tak si můžu dohmat snížit a dosáhnu tak skoro kytarového pohodlí při hraní. Všechny tyhle specifikace měly ale jediný smysl - našel jsem svůj vysněný zvuk baskytary. Jo, a ještě jsem zapomněl na metalický lak. Protože jsem velký fanda do aut, tak barva, kterou vidíte na fotografiích je odstín z Jaguaru, ročník 1997...

Hodně muzikantů používá jeden nástroj na živé hraní a jiný či jiné nástroje na natáčení ve studiu. Často točí třeba na vypůjčené staré vintage modely. Jak je to s tebou ve studiu a jaký způsob snímání svého nástroje preferuješ? Někdo využívá jen linku, někdo kombinaci linky s mikrofony a někdo točí přímo jen s použitím preampu. Jak se osvědčil přímo tvůj nástroj při nahrávání ve studiu?

Na konci října jsme natáčeli s Krucipüskem nové album Ámen ve studiu na Svárově, takže ti můžu říct přesně můj výběr nástrojů a způsob snímání.

Točil jsem celkem na čtyři nástroje - šestistrunný Vivian Logos II. jsem použil na dvě skladby, většinu věcí jsem natáčel na svůj signovaný model, na jednu skladbu Fernandes Gravity 5 Deluxe a došlo i na Fender Sting Signature P-bass. Apararuru jsem měl stejnou jako na koncertech, jenom jsem ubral jednu bednu. Snímání basy bylo čtyřmi cestami - linka ze zesilovače, mikrofon u horny, mikrofon u reproduktoru a jedna cesta vedla přes pre-amp od Avalonu. U většiny věcí jsme nakonec vybrali jako nejvhodnější zvuk mikrofonu u reproduktoru, občas se přimíchala linka ze zesilovače. To byla konfigurace pro Krucipüsk. Pokud ale točím jiný styl hudby, tak se snažím zvolit co nejvhodnější způsob nástroje, způsobu hraní a snímání zvuku podle daného žánru. Takže když točím pop, vezmu si baskytaru s humbuckery (EMG), pre-amp Aguilar DB-924, kabel Monster a točím přímo do mixpultu. To bohatě stačí... V některých kvalitních studiích mají vyzkoušené vintage nástroje, u kterých znají dokonale jejich zvukové charakteristiky a pokud se hodí do dané skladby, rád je použiji. Takže těch způsobů je mnoho. Vždy záleží na stylu a náladě dané hudby. Jinak ideální je používat stejnou konfiguraci nástrojů a aparátu jak ve studiu, tak i naživo. Nemá vás pak co překvapit a máte věrný zvuk. Je nemilé jít na koncert kapely, kterou jste slyšeli z CD a pak jste zklamaný ze zvuku na koncertě. Čím víc čarujete ve studiu, tím víc problémů si vytváříte pro koncertní realizaci.

Z odpovědí jsem pochopil, že spolupráce s panem Vlasákem bude mít trvalejší charakter. Chci se zeptat, jaké máte spolu další plány a budeš se spolupodílet i na jiných modelech, nežli je ten tvůj, či se staneš tzv. firemním hráčem pana Vlasáka?

Plány máme velké... Udělali jsme společně nástroj, na který jsme hrdí. Já osobně jsem ještě hrdý na to, že se dá v České republice vyrobit baskytara, která dosahuje úrovně světových nástrojů velkých firem. Vivian Glim se bude pohybovat zhruba v cenové úrovni 30 000 – 50 000,- Kč (podle specifikace), což je na customshopový nástroj se špičkovými komponenty opravdu lidová cena. Každý nástroj projde mýma rukama a bude mít certifikát původu. Tím bychom chtěli zachovat opravdu jedinečnost a vysokou kvalitu každého nástroje. Plánujeme rozšířit modelovou řadu Glimů o čtyřstrunné verze, různé kombinace dřeva, elektroniky, povrchových úprav.

Ve fázi prototypu je verze Glim II s jasanovým tělem v olejové úpravě a humbuckery.

Takže práce je hodně. :o)

Kromě aktivní studiové a koncertní činnosti se věnuješ též pedagogické práci, tj. vyučuješ hře na basu. Zajímalo by mne, zda pracuješ i s naprostými začátečníky, nebo přijímáš jen pokročilé studenty? Co je podle tebe důležité zvládnout, aby o sobě mohl někdo říct: „jo, jsem dobrej basák“ a čeho by se měl naopak vyvarovat?

Učení je samostatná kapitola. To, že je někdo dobrým hráčem ještě neznamená, že je i dobrým učitelem. Snažím se o přirozený přístup a hledám s každým studentem to, co ho v muzice baví. Když vás baví cvičit, nemusíte se do toho nutit a všechno jde mnohem snadněji. Učím většinou pokročilejší hráče, kteří už nějaký ten rok hrají v kapelách a mají pocit, že se zastavili ve vývoji a chtějí nové impulzy. Ale samozřejmě mám i začátečníky. U nich je výhoda, že jsou nepopsanými listy a nemají zlozvyky. Vždy je snažší se něco nového naučit, než se odnaučit léty zakořeněný špatný návyk. Pokud chci být dobrým basistou, tak bych měl být především otevřeným a pokorným člověkem. Dělat to, co mě baví, být důsledný a nějaký čas u toho vydržet. Technická stránka hry se dá naučit poměrně brzy, při pravidelném cvičení je to otázka měsíců. Něco jiného je hudební stránka. Na té je potřeba pracovat roky.

Marku, Díky za rozhovor! Pojďme Glima otestovat.

Možnost vyzkoušet si nástroj, na jehož vzniku se podílel spolu s tvůrcem také hudebník, je zatím v českých končinách nepříliš častá. Člověk jde obvykle do obchodu, nějaký instrument si vyhlédne, vyzkouší a pak dlouho a dlouho přemýšlí, kde sehnat patřičný obnos na to, aby vyhlédnutá basička skončila v jeho rukách. Někteří to řeší dokonce tak, že nástroj vyberou v internetové nabídce a aniž by se ho dotkli, rovnou ho objednají...

V případě této recenze je vše zcela jinak. Zde se rozhodl zkušený hudebník, že si dá nástroj vyrobit přímo na míru známým kytarářem, a že se bude navíc aktivně na designu i konstrukci podílet. Výsledkem by pak měl být jeho signovaný model. Takto se jednoho dne rozhodl velmi všestranný a zkušený basista Marek Haruštiak, známý z mnoha seskupení a především z kapely Krucipüsk. Představovat tuto údernou kapelu, která si na nic nehraje a jde takříkajíc „přímo na dřeň“, by bylo asi zbytečné. Kromě toho tahle muzika vůbec není hloupá ani klišovitá (jak některé pseudotvrdé kapely jsou) hlavně proto, že ji nedělají hloupí muzikanti s minimálním rozhledem a mizernými hudebními zkušenostmi.

Když mi jeden deštivý pátek Marek basu přivezl do Lípy, strávil jsem v jeho společnosti asi dvě hodiny, které pro mě byly velmi příjemné, ba co víc - obohatily mne. Povídali jsme si o basách, hráli jsme a on svůj nástroj láskyplně předváděl, jako když se otec pyšní svým dítětem. Shodli jsme se i v tom, že původně ani jeden z nás neměl úplnou důvěru k nástrojům českých výrobců. To není od nás nafoukanost, ale prostě nám přišlo, že lépe hrají nástroje známých firem. Nakonec Marek odjel, basa u mě ale zůstala...

Sugar and sex

Již na první pohled nástroj zaujme svým opravdu neotřelým designem. Nádherně provedená šedomodrá metalíza rozleštěná do vysokého lesku vtiskuje base punc esteticky velmi propracovaného výrobku. Basa je pětistrunná, ale rozteče strun jsou od sebe téměř stejně daleko jako u klasické čtyřky. Všichni muzikanti hrající převážně na čtyřku jistě potvrdí, že náhlý přechod na pětku znamená trochu problémů při techničtější hře například slapem. Zde musím napsat, že po chvilce hraní jsem se s nástrojem sžil a hrálo se mi bez problémů. Když jsem se díval dlouho na tvar těla, jako by odněkud zdálky hudební džungle zazníval hlas Fodery, ale Bůh ví, co jsem slyšel. Basa je osazena dvěma singly Seymour Duncan, které dle taťky mají zajistit přirozený ozev těla nástroje se všemi jeho komponenty podílejícími se na zvuku. Ergonomie basy je prostě skvělá a nápad se snížením těla v místě ovladačů považuji za geniální. Jak jste na to chlapi přišli? Nejenže je část s ovladači jakoby oddělena od části snímačové, ale navíc je možné dobře využívat i páku například v kombinaci s volume potenciometrem a vytvářet tak úplně kytarové efekty. Marek si totiž na svůj model nechal namontovat tremolo od firmy Hipshot. Nu, proti gustu žádný dišputát. Kobylka je v jednozvratné poloze.

Tremolo drží pohromadě pět masivních pružin. Když jsme hráli, všiml jsem si, že basa má velmi dlouhý sustain a jsem přesvědčen, že na doznívajícím tónu mají svůj nezanedbatelný podíl i vibrující pružiny. Pokud by se však kobylka trochu povolila, umožňovala by ohýbat tón pouze přiloženou dlaní tak, jak to někteří hráčí dělají například u Stratocastera. Páka jako taková by se nemusela vůbec použivat. Ladění drží celá mechanika naprosto perfektně a bezchybně ladí i ve vysokých polohách.

Dohmat je precizní, takže vaše Wootenovské tapingy se budou ozývat jedna báseň. Stejně dobře znějí umělé a přirozené flaggioletty ve všech polohách. Elektronika je pasivní s aktivními středy. První potenciometr umožňuje stažení nástroje, další dva míchají poměr mezi snímači (mimochodem moc pěkně fungoval i poměr z Jazz Bassu - kobylkový naplno, krkový na jednu třetinu) a dvoupatrový potenciometr slouží k výřezu či zesílení nižších a vyšších středů. Dle mého názoru nižší někde okolo 500 Hz a vyšší na 800 Hz. Když dojde baterie (mimochodem snadno vyměnitelná zezadu nástroje), nic se neděje, basa hraje vesele dál, jen středová sekce nefunguje.

V rozhovoru Marek prozradil, že nástroj má delší menzuru kvůli ozevu subkontra H struny. Ta opravdu doslova prdí tak, že létají repráky z beden. Palisandrový krk, zesílený nultý pražec vyrobený ze zvonové mosazi a silnější pražce - to vše jsou komponenty prodlužující sustain nástroje a umožňující maximální odezvu strun. Naměřil jsem tyto hodnoty: celková délka nástroje je 1170 mm, nejdelší část těla měří od buttonu k zahnutému hornímu rohu 550 mm, ve své spodní části je tělo široké 335 mm, v poloze nultého pražce je krk široký 45 mm a ve XII. poloze měří 70 mm. Krk je k tělu přichycen pomocí sedmi šroubů. Poměrně malá hlavice nemá vůbec tendenci přepadávat a je též osazena kolíky od Hipshot.

Music forever

Chvilku mi trvalo, než jsem si na nástroj zvykl. Marek má basu níž u kolen a krk více vertikálně zdvihnutý. Umožňuje mu to se do basy řádně opřít. Některé slapové pasáže pak hraje, jak jsem viděl při naší schůzce, shora. Já naopak mám nástroj ve vodorovné poloze a mám ho výše. Moje GL je mnohem subtilnější než naše testovaná basa, takže mi tuto herní polohu v pohodě umožňuje. Po pár hodinách jsem si však na větší proporce Markovy basy zvykl a začalo se mi hrát dobře. Naprosto skvělá věc (a znovu se opakuji): jsou zde větší rozteče mezi strunami. Člověk pak nikde nezakopává, ani se mu nic neplete do strun (snad kromě neobratných prstů). Glima jsem testoval na svém čtyřdesítkovém aparátu Hartke. Veškeré korekce včetně grafického equalizeru jsem nechal v rovině a použil pouze preamp a zesílení. Basa hrála výborně a skvěle tlačila. Zvuk byl samozřejmě jiný než z mojí basy. Byl více řezavý a agresivní. Ostrost je samozřejmě způsobena tím, že nástroj ještě není úplně zahrán. Výborná však byla plnost a sytost tónů. Rozhodně si však nemyslím, že by Glim měla být určena pouze hráčům tvrdšího ražení. Dokázal jsem z ní vyloudit tóny a zvuk, se kterým by byli spokojeni i jazzmani. Předběžná Markem udávaná cena je opravdu velmi super a zcela odpovídá kvalitě tohoto nástroje. Proto pevně věřím, že tento nástroj a jeho další obměny a mutace naleznou mnoho svých hudebníků. Tito pak majíce skvělý nástroj budou pracovat hlavně na hudební stránce věci, neboť v ní je, jak správně říká Marek, skryta hudba sama.