Framus AZ 10 Custom Dual Pickup

Lubová kytara Framus AZ 10 Custom Dual Pickup
Autor: 
Cena: 
69 285,00 Kč

Pokud máte rádi jazz, hrajete na kytaru a umíte to, jste tu správně. Představím vám dalšího zástupce těch nejkrásnějších nástrojů, oplývajících však pro většinu hudebníků jistou aurou nedostupnosti. Omyl, přátelé, dají se snadno koupit, stojí to jen hodně peněz. Vypadají všechny skoro stejně, ale i to je jen zdání. Německá firma Framus například i s takto tradičním nástrojem naložila podle svého a dokázala vylepšit dokonalé.

Až Framus AZ 10 někde uvidíte, neváhejte a zahrajte si. Ale varuji vás, může se stát, že si náhle uvědomíte, že auto vlastně na nic nepotřebujete a rádi ho vyměníte za tuto krásku vhodnou pro zadumané večery, onen nepřítomný pohled jazzmanů a nevyléčitelnou závislost na šesti tvrdých strunách.

První dojem

Ve Framusu vždycky vyráběli kvalitní kytary, ale abych se přiznal, poslední jsem viděl, když ještě můj táta hrával po barech. Toto je tedy shledání po dlouhé době. Trochu mě překvapilo, že se vůbec ještě dělají. Nicméně pod hlavičkou Warvick nabízí Framus širokou paletu elektrických kytar a bas, a všechny vypadají hodně dobře, stačí nahlédnout na webové stránky. Lubovka AZ 10 představuje návrat firmy k osvědčeným historickým modelům, ovšem v moderním zpracování. Konkrétně model AZ 10 postavili ve Framusu v průběhu šedesátých let ve spolupráci s jazzovou legendou, rodilým Maďarem Attilou Zollerem, který ji dlouhá léta používal. Pokud vám toto jméno nic neříká, vězte, že tento člověk hrál s takovými ikonami jazzu jako Benny Goodman, Herbie Mann, Chick Corea, Herbie Hannock a s mnohými dalšími. Takže žádné béčko a některou z jeho nahrávek vřele doporučuji.

První překvapení na mě čekalo, když jsem vzal poprvé do ruky kufr, ve kterém je dodávána. Je vyroben v dílnách Warwicku, dřevěný a skutečně bytelný. Nechtěl bych ho házet přes zeď. Je strašně těžký i prázdný, ale s kytarou uvnitř rychle zapomenete na dlouhé přesuny pěšky. Možná to auto přece jen bude potřeba…. Aspoň se miláčkovi uvnitř nic nestane. Přejet kufr Tatrovkou jsem tedy nezkoušel, ale věřím, že by se asi nic nestalo. Estéti ocení i vzhled. Kufr ve tvaru kytary je potažen černou koženkou a opatřen zlatými zámky, umístěnými na docela netradičních místech. Vypadá jednoduše a elegantně a je opravdu velký. Otevírá se tak akorát, takže když kytaru vyndáte, nepřeklopí se. Lze ho samozřejmě uzamknout, klíček najdete ve vnitřní kapsičce. V té objevíte také tlustý manuál v několika světových jazycích včetně češtiny. Je bohužel psán obecně na kytary Framus, takže o tomto konkrétním modelu se toho mnoho nedozvíte.

Samotná kytara byla pro mě druhým překvapením. Na první pohled normálka, ale na ten druhý….. Když ji vezmete do ruky, je vám jasné, že to je opravdu poctivý kus dřeva - ve Framusu se nešetří. Vychází samozřejmě z Gibsona, ale sedm drobných rozdílů najdete bez problémů. Tělo je v barvě sunburst, veliké a hluboké, s ostře zakončeným cutawayem a dlouhými „f" otvory. Ty jsou opravdu snad dvojnásobné než bývá zvykem a také se při hře náležitě ozývají.

Stavba

Kytara je vyrobena z pečlivě vybíraných kusů dřeva a je celomasivní. Klenutá horní deska je z rezonančního smrku. Zbytek těla včetně krku z žíhaného javoru. Korpus je tak velký, že mám obavu, jestli kytaristé „vertikálně postižení" vůbec dosáhnou na struny J. Na klíně sedí dobře, na „stojáka" také. Lubovky obvykle trochu přepadávají na hlavu, což se ale v tomto případě nekoná. Vzhledem k váze přesto doporučuji širší řemen, jinak si otlačíte rameno. Šířka lubu je po celém korpusu stejná a to 8 cm. Tělo je dlouhé 52 cm a v nejširším místě dosahuje 44 cm. Celý korpus zdobí bílá lišta se dvěma elegantními černými linkami, přirozeně i zezadu. Desky jsou klenuté, ale ne přehnaně. Vrchní je klasicky laděná výš. Na první pohled dominují ona dlouhatánská "efka" o délce 21 cm (pro srovnání Epiphone používá "f" otvory dlouhé 16 cm).

Krk velice příjemného průřezu je k tělu přiklížen pod lehkým úhlem. Příjemně padne do ruky hned napoprvé. Stejně pohodlný je i ebenový hmatník. Je osazen jedenadvaceti silnými pražci a zdobí ho vkusné perleťové značky v obvyklých pozicích. Tečky jsou i na horní liště hmatníku. Hmatník je zakončen plastovým sedlovým pražcem s dostatečně hlubokými a širokými drážkami pro struny. Následuje hlavice černé barvy, opět pod úhlem. Je stejně jako celá kytara jednoduše elegantní a masivní, ozdobena perletí, podobně jako hmatník, a na konci nepříliš nápadným nápisem Framus. Stejný tvar hlavice i ozdoby mají všechny současné kytary této značky.

Mechaniky jsou od Warwicku, i když na krytkách převodu je nápis Framus. Jsou poměrně drobné, ke kytaře těchto rozměrů by možná sedly i větší. Pracují ale perfektně. Specialitou je systém zamykání strun security lock. Zaskřípne prostrčený konec struny, takže už nevyklouzne zpátky a není zapotřebí tolik navíjet. Rukou to ale nejde povolit, takže šroubovák s sebou. Na konci dříků mechanik jsou k tomuto účelu určené široké drážky. Tak mě napadá, že to možná v případě nouze lze povolit nějakou mincí, ale nezkoušel jsem. Na hlavici je samozřejmě také kryt výztuhy krku. Je uchycen pouze jedním šroubem a je na něm vyobrazeno logo firmy Framus se zeměkoulí a houslemi a nápis Framus AZ 10 Custom. I tato krytka je vyrobena s typickou německou precizností a není ošizena, jak tomu bývá v mnoha případech, hlavně východní provenience. Klíč pro utahování výztuhy je samozřejmě přibalen v pouzdře a myslím, že vás svými rozměry hodně zaskočí. Není to klasický imbus. Chvíli jsem si myslel, že jde o klíč na kola u auta. Další věc, která mě na něm zaskočila je, že se do krátkého žlábku prostě nevejde, čili se nedá použít. Normální imbusový klíč ale tento problém vyřeší. Výztuha pracuje dobře, ale pokud nebudete měnit struny za výrazně měkčí, nebudete ji ani potřebovat, krk je nastaven velmi dobře a je poměrně tuhý.

Struny jsou vedeny přes volně položenou dřevěnou ebenovou kobylku víceméně standardního tvaru. Je dvoudílná a vybavena dvěma šrouby pro nastavení dohmatu (tune-o-matic). Horní část je tvarovaná za účelem lepšího ladění v oktávách. Žádné posuvné kameny ale na kobylce nenajdete, musíte se spolehnout na výrobce, že ji trefil správně, případně posunout kobylku celou. A následuje kovový struník. Ten je opět velice masivní a působí velmi moderně, přitom se ale ke kytaře hodí. Na starých fotkách jsem si všiml, že původní verze Attily Zollera měla struník úplně stejný. Řekl bych, že Framus tenkrát předběhl dobu.

Kytara je vybavena dvěma žaludy pro připnutí řemenu. Opět zjevně nezničitelné, stejně jako ostatní hardware. Navíc jsou vhodné k použití zámků, které jsou přibaleny v pouzdře. První žalud je umístěn na uchycení struníku, nikoliv tedy uprostřed lubu. Druhý zespodu na patce krku, kytara se tedy při hře vestoje trochu "kouká dolů", přesně tak, jak to mám rád.

A nyní to nejzajímavější. Elektrika. Ve Framusu použili systém plovoucích snímačů a chopili se toho skutečně osobitě. Obvykle je takto koncipovaná kytara vybavena jen jedním snímačem připevněným ke krku. Ten se nedá nijak posouvat, ani výškově nastavovat. Německé hlavičky to vyřešili šalamounsky. Použili velký kus černého celuloidu s tříbodovým uchycením. Jednak standardně ke krku, druhý konec pomocí dvou plíšků k plovoucí kobylce, které ale přesto nechybí možnost posouvání po těle pro lepší nastavení ladění. A třetí místo je opět obvyklé, z boku na lub, kousek stranou, aby kovová pacička netlačila do stehna. Celé to drží a ani se nehne. V tomto kusu plastu jsou teprve uchyceny oba snímače, a to klasickým způsobem na dva šrouby, takže si můžete nastavit vzdálenost od strun. A na uchu plastu je umístěn třípolohový přepínač a tři potenciometry. Jako v pohádce. Jedna hlasitost pro oba snímače a nikoli tónová clona, ale potenciometry Bass a Treble. Z toho jsem vedle. Mám totiž v ruce pasivní kytaru. Pro jistotu hledám krytku na devíti voltovou baterku, ale opravdu není. Tak nevím.

Protože ucho plastu je dost vysoko nad vrchní deskou, je pod ním přesně místo na uchycení jackového výstupu. Bez kabelu tedy není vůbec vidět a pokud nemáte červený kabel, nevypadá to ani s ním nijak zle. Do rezonanční desky prostě břit vrtáku nepronikl a i do lubu je vrtáno co nejméně. Vlastně jen uchycení struníku a plastové krytky. Je to geniální a přitom tak prosté. Že mě to taky nenapadlo. Potenciometry jsou hodně blízko u sebe, ale vůbec mi to nevadí. Ovládají se dobře a při hře nijak nepřekážejí. Horší je to s přepínačem snímačů. Sice má jen krátkou tyčku, přesto jsem o ni při hraní několikrát zavadil a co hůř - přepnul. Tento problém se ovšem vyřeší jednoduše. Prostě se přepínač pootočí, aby směr přepínání nebyl ve směru pohybu ruky a je to. Jazzman stejně neživí, tak nepřepíná. Veškerý hardware je chromovaný, což mě potěšilo. Většina výrobců má tendenci u drahých kytar imitovat zlato, což se mi nelíbí i z důvodu rychlého opotřebení.

Zvuk

Zvuk nasucho mě dostal. Na kytaře jsou nataženy struny s plochým opřádlem, pravděpodobně třináctky. Tak, jak jsem ji vyndal z kufru, dalo se hrát. Lehce doladit, žádný štelování. Dokonalý dohmat způsobuje, že i na tvrdé struny se hraje lehce a rychle. Hmatník je dostatečně široký, takže se nemůže stát, že by krajní struny sklouzly z krku. Zní jako staré bigbandové gibsonky, myslím ty ještě bez snímačů. Středově, dřevěně, poměrně hodně hlasitě. Sázel jsem akordy jak od Havelky a bavilo mě to dobře dvě hodiny. Tóny v akordech jsou krásně čitelné a vyrovnané. I v sólech se kytara jeví velmi přátelsky. Při rychlejších laufech a hadech se opravdu nenadřete, jde to jakoby samo. Kytara inspiruje a to je vzácné.

Po zapojení do komba, nejlépe tweedového, se charakter zvuku poměrně změní. Náhle je zde silný jazzový zvuk. Velmi kulatý, teplý a konkrétní. AZ 10 je vybavena dvoucívkovými krytými snímači MEC bez pólových nástavců. Přiznám se, že se s nimi setkávám poprvé, ale hrají dobře. Ozev jednotlivých strun je dobře vyvážený. Kytara hraje výborně ve všech polohách, netrpí žádnými hluchými místy. Ve vysokých polohách se tón jakoby ještě zakulacuje a nevříská. Dřevo je ve zvuku slyšet opravdu důrazně. Velké ef-otvory a plovoucí uchycení snímačů dělá svoje. Až jsem si na to musel chvíli zvykat, není to moc obvyklé. Zajímavé jsou možnosti korekčních potenciometrů. Mají poměrně vysoký zdvih a se zvukem dokáží opravdu zahýbat. Vůbec není třeba sahat na kombo, všechno zvládnou sami. Osobně se mi nejvíc líbilo nastavení basy naplno a výšky tak napůl, při nulových korekcích na kombu. Zvuk je hodně konkrétní a s lampovým aparátem už se výšky musí trochu krotit. Je potřeba si uvědomit, že tahle kytara hraje prostě jinak než profláknuté Gibsony. Takže kdo chce mít zvuk přesně jako někdo slavný, což je teda podle mého názoru pitomost, musí si koupit kytaru jako ten někdo slavný. Kdo chce být lepší, má šanci s Framusem. Aby nedošlo k mýlce, samozřejmě je to jazzový zvuk, ale má prostě jiný charakter. Je zapotřebí dát si kombo víc nahlas, oproti běžným placatým kytarám. Snímače jsou poměrně tiché, aby se zabránilo zpětné vazbě. Můžete si proto dovolit i víc přidat pregain a tón zůstane čistý. Aby člověk ocenil samotný elektrický zvuk, musí hrát dost nahlas, protože jinak pořád slyší akustiku těla. Nejvíc se mi líbí trochu to nakřápnout, vylezou víc středy a výsledek je celkově „špinavější" a teplejší. Taky se samozřejmě hraje lépe, než když vám do uší třískají krystalické výšky a je slyšet každé škvrknutí. Asi se hodí dodat, že jako kombo jsem použil Fender Blues Junior 15 W, který se ukázal jako ideální "špinič". Snímač u krku, můj nejoblíbenější, hraje silně a zvonivě. Je to nejhlasitější poloha a asi nejvyužívanější. Vůbec necítím potřebu někam přepínat, ale nehraji si pro zábavu, že. Takže mezipoloha. Klasicky trochu tišší, ale velice příjemná. Lehce zastřená, super na rychlejší doprovody. Snímač u kobylky zní hodně ostře, tlustě, rozhodně ne protivně. Přestože snímače nejsou až tak daleko od sebe, rozdíl při přepnutí je skutečně výrazný. Přepínač chodí spolehlivě a zcela tiše, bez zvukových efektů.

Hlazené struny způsobují velmi konkrétní atak, ale poměrně krátký sustain. Provedl jsem výměnu za sadu GHS Eric Johnson 11/12, které jsem měl zrovna doma k dispozici. To mi poskytlo vítanou příležitost vyzkoušet ony uzamykatelné mechaniky. Skutečně je nutné použít šroubovák, bez něj se mi je povolit nepodařilo. Asi je není potřeba dotahovat, ale pak bych se obával nežádoucího chrastění při hře. Struny natažené z továrny byly opravdu silně zaskřípnuté a na kolíku natočené jen o půl otáčky. Po povolení se dvě opředené struny zlomily. S kulatým opřádlem tento problém nepředpokládám, ale doporučuji navinout alespoň dvě otočky. Nicméně ani bez nich se kytara nerozlaďovala.

Se standardními strunami se charakter zvuku změnil. Už ne tak výrazný atak a o to delší dozvuk. Dřevo je slyšet stále, ale kytara víc dovolí. Zkreslení teď zní ostře, ale přirozeněji. Z kytary výhradně jazzové se stává kytara bluesová. Zkusil jsem zkreslení vyhulit naplno. Dá se to, i s vazbou si lze poradit, ale upřímně řečeno, není to ono. Tyhle snímače se pro velké zkreslení prostě nenarodili, ale s Ibanez Tube Screamrem TS 9 si docela rozumí, hlavně obě krajní polohy. V každém případě doma jsou v čistém zvuku.

Resume

Reedice Framus AZ 10 se opravdu povedla a splnila všechna má očekávání. Hraje se na ni dobře a zní výborně. Je znát, že Attila Zoller působil jak v big bandech, tak v malých seskupeních a tato kytara se skutečně výborně hodí pro oboje. I design a zpracování je na jedničku a šťastný majitel se jistě stane předmětem obdivu a závisti. V kufru naleznete hadřík pro přeleštění otisků prstů na lesklém laku, aby bylo vše dokonalé. Domnívám se, že v ranku jazzových kytar budete jen obtížně hledat lepší. Pro jazzmany, kteří přepínat opravdu nepotřebují, existuje také varianta jen s jedním snímačem u krku.