Do galerie takzvaných signovaných modelů - nástroje postaveny nebo upraveny podle přání jednotlivých hráčů, které se začaly vyrábět sériově, přibyl další kousek a tím je kytara britského kytaristy a zpěváka skupiny The WHO Peta Townshenda. A jak říká sama firma Gibson, postavili jsme ho a začali vyrábět především jako tribut tomuto legendárnímu a velkému kytaristovi. Tak se Pete staví po boku svých neméně slavných kolegů jako je například Angus Young z AC (blesk) DC nebo Tony Iommi z Black Sabbath, se kterým právě Esgéčko nějak neodmyslitelně srostlo, a to hlavně pro své velké zvukové možnosti a variabilitu, jednoduchost, lehkost a i určitou eleganci.
Myslím, že otřelá fráze, „v jednoduchosti je krása", zde platí opravdu dvojnásob.
Konstrukce
Celý korpus nástroje, shodný ze sériově vyráběnýma Esgéčkama, je zhotoven z jednoho kusu masivního mahagonu o tloušťce asi 34mmm a je natřen tenkou vrstvou matného bezbarvého laku, skrz který jde dobře vidět kresba a červené moření dřeva. Do něj je nad devatenáctým pražcem vsazen a přilepen spíše masivnější krk o menzuře 24 1/4 palce, na který je použit, stejně jako u korpusu, jeden kus mahagonu. Výraz mého moravského spoluhráče, který mi na koncertě lakomižně a závistivě tento nástroj okukoval, že to je „poleno jak sviňa", je myslím pro charakteristiku masivnosti krku naprosto přesný. Hmatník je pro změnu vyroben z palisandru a je do něj vsazeno 22 silných jumbo pražců. K celkové dokonalosti designu určitě přispívá i zažloutlé lemování krku. Třetí mahagonovou částí kytary je - jak jinak - zakloněná klasická gibsonovská hlava opatřena, krom loga firmy, sériového čísla, nápisu vyrobeno v USA, podpisu „samotného" Peta Townshenda, stříbrná a hlavně skvěle chodící ladící mechanika firmy Grover. Pro snímaní zvuku jsou zde použité dva výškově nastavitelné gibsonovské vintage singl snímače P90 v černých umělohmotných krytech, které se v podstatě úspěšně vyrábějí beze změn už téměř přes 50 let. Jako první byly například použity už na prvních modelech Les Paula Gold Top začátkem padesátých let. SGéčka s tímto osazením se vyráběla tuším někdy od roku 1961 (kdy nahradily model Les Paul Special) do roku asi 1971 pod označením SG Speciál. Ovládání obou snímačů je zde klasické, pomocí čtyř potenciometrů (dvakrát volume, dvakrát tónová clona) a třípolohového přepínače (kobylka, oba a krk). Docela příjemné je umístění všech ovládacích prvků na zadní části korpusu, čímž lze dosti eliminovat nechtěné ztlumení nebo přepnutí snímačů při hře.
Za zmínku jistě stojí použití méně tradiční kobylky, než na jakou jsme u SG běžně zvyklí, tedy Tune-o-matic/Stopbar. Tato nese originální název Compensated wrap-around bridge and tailpiece, což v překladu znamená, že ubylo samostatného závěsu strun, ty jsou uchyceny přímo v otvorech těla kobylky (na její spodní straně) a obtočeny ze spodu směrem dozadu a poté na horu, hurá směrem k hlavě. Chybí i posuvné ladící kameny, nahrazené řekněme kompenzačními výstupky na temeni kobylky.
Na závěr popisu bych opět udal výraz „No kurňa, fajně to tomu synkovi ftom džibsoně zrobili" mého jinak skvělého spoluhráče, kterým by se vše, co jsem zde napsal, dalo v podstatě velmi krátce a navýsost výstižně vyjádřit.
Zvuk a hra
Kytara hraje už nasucho (bez aparátů) dosti hlasitě, spíše ve středech a hlasitosti jednotlivých strun jsou velmi vyrovnané, což oceníte hlavně při akordové hře. Zapojuji tedy kytaru postupně do aparatur Fender, Peavey, Rivera a digitalního simulátoru J-station a začínám hrát. Musím přiznat, že mi, aspoň zpočátku, trochu vadil na mne příliš široký krk, na který nejsem přece jen zvyklý, a tak jsem si po hodině hraní myslel, že mi upadne levačka. Tak po dvou dnech jsem si na něj zvykl a naopak jsem musel docenit jeho výhody a fakt, že některé technicky náročné věci se mi na něj hrály přece jen o něco lépe než s tenčím krkem.
Nejprve nastavuji čistý kanál na Fendru, a začínám si s kytarou pohrávat. Tady obstál Petův signovaný model opravdu na jedničku, zvlášť při spojení s krkovým snímačem. To, co šlo slyšet z kytary na sucho, se přes aparát ještě více znásobilo a z komba se linul brilantně čistý, středový, hodně dřevěný tón, se kterým bylo radost pracovat. Kytara dobře reagovala na dynamiku úhozu pravačky, ať už trsátkem či při hře prsty. Velmi dobře zněla hlavně akordová hra. Souzvuk byl skvěle vyrovnaný, nechyběla mu určitá šířka a akordy dobře zněly i ve vysokých polohách kolem dvanáctého pražce. Co je však podstatné - při hraní s kapelou si vždy našla barvu zvuku cestičku mezi ostatními nástroji a dobře se prosadila. Zkouším tedy zkreslený zvuk. Díky konstrukci nástroje, snímači a vlastně samotnému Petu Townshendovi nemůžete čekat nějakou metalovou pilu, a tak dle mého, nejlépe kytaře vyhovoval jemně zkreslený nakřáplý rockový sound, při kterém se oba dva snímače chovaly na jedničku. Stejně jako u čistého zvuku hodně dřevěný tón s dobrým sustainem a příjemnou barvou. Kytara mě spíše, než k rychlým akrobatickým náročným prstolamům a hadům, inspirovala a nutila hrát si s tónem, různě ho ohýbat a tvořit nebo naopak mršit a opravdu prožít každou notu při hře. Opět i zde zněla dobře hra akordů, zvláště při menším nastavení zkreslení. Celkově lze říci, že se tento vintage nástroj nejvíc hodí do spíše lehce rockově položené kapely a spíše hráčům tzv. fellingářům. Tím však není vyloučeno použít ho do jakékoliv jiné muziky a na jakýkoliv styl hry. Ostatně fantazii se meze nekladou (spíše naopak) a tak kytara může dost dobře najít uplatnění od coutry po afrobeat, přes sokolnický jazz až po urput metal. Neměl bych na závěr opomenout ještě jednu výhodu, a to velice příznivou váhu samotného nástroje, což vám může po několika letech hraní ušetřit čas, nervy i peníze za návštěvy rehabilitačních ústavů, kde se budete svíjet pod pazourami stokilogramové sestry pod přezdívkou Quasimodo. Vím o čem mluvím …
Závěr
Pokud máte rádi zvuk a hlavně vzhled starých vintage nástrojů, mohlo by se vám toto Esgéčko signované Petem Townshendem velice líbit. Myslím, že velkou výhodou krom, tak jak jsem si už u Gibsonu zvykl dobrého řemeslného zpracování, je univerzálnost, zvuk a jednoduchost nástroje. Škoda jen, že koruna je vůči dolaru v tak nevýhodném kurzu, protože jinak bych už ji asi zpět do prodejny Praha Music Centra, která nástroj zapůjčila, asi nikdy nevrátil. Kytara vás ve finále totiž vyjde na nepříliš příznivou částku 45 000 Kč, což je, aspoň myslím, pro mnoho našich muzikantů přece jen dost peněz. I když pokud to s hudbou myslíte jen trochu vážně nebo pokud máte kytary opravdu rádi, nemusí být pořízení téměř žádného nástroje úplnou utopií. Pokud půjdete někdy kolem této výše zmíněné prodejny, určitě stojí za to, si kytaru jen tak pro pohlazení dušičky vyzkoušet. Přeji mnoho úspěchu.
