Adam Audio S3X-H

Nearfield/midfield studiové monitory
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
57 742,00 Kč

Slovutná berlínská firma Adam Audio GmbH redesignovala svou „top-line“ studiových monitorů – sérii S. Produkty příslušející do nové typové řady jsou odlišeny písmenem „X“ za číselným označením modelu.

Všechny modely používají nový, vylepšený X-ART tweeter (který je nyní mj. uložen v plochém kruhovém zvukovodu, jeho charakteristická citlivost byla zvýšena o 4 dB, maximální dosažitelný akustický tlak o 3 dB a kmitočtový rozsah byl rozšířen až do 50 kHz – v tolerančním poli +/- 3 dB!), změny se nevyhnuly ani ozvučnicím a rovněž jsou přepracovány zesilovače. Asi nejpodstatnější inovace potkala model S3A, který je nyní nahrazen hned dvěma soustavami – typy S3X H a S3X V. Zatímco původní model byl řešen jako dvouapůlpásmový (využíval dvojici identických HexaCone měničů, přičemž jeden z nich byl ale buzen pouze frekvencemi pod 150 Hz), oba nové typy jsou již regulérně třípásmové.

Typ označený jako „V“ je určen k provozu ve vertikální poloze a používá konvenční uspořádání reproduktorů v ose nad sebou, přičemž nejnižší pásmo je vyzařováno jedním 9“ wooferem, zatímco model „H“ vychází z koncepce původního S3A - je tedy navržen pro  horizontální umístění (což je v nahrávacím studiu u nearfield monitoru zpravidla praktičtější) a spodní pásmo je svěřeno dvojici měničů o průměru 7“. A právě tento velmi zajímavý model mi byl nabídnut k otestování.

Popis

Ozvučnice o rozměrech 280 x 530 x 320 mm je stejně jako u starších modelů vyrobena z MDF potažené černou, jemně strukturovanou plastovou fólií, přičemž čelní stěna je lakována matným černým lakem. Na rozdíl od předchozího modelu má nyní box výrazně zkosené rohy (při čelním pohledu je takřka osmiúhelníkového průřezu) a charakteristická antidifrakční sražení čelní stěny mají nyní zaoblený tvar. Uprostřed v ose skříně se nahoře nalézá zafrézovaný panel s nastavovacími prvky, pod ním X-ART tweeter, do jehož okraje je (z důvodu maximálního přiblížení os) zespodu částečně vetknut koš 4,5“ středotónového měniče s konusovou HexaCone membránou. Symetricky po obou stranách je rozmístěna dvojice 7“ HexaCone wooferů a do spodní části čelní stěny, mezi středotónovým a hlubokotónovými měniči, jsou vsazeny dva plastové bassreflexové nátrubky o průměru 45 mm a hloubce 140 mm. Náběhy bassreflexových nátrubků kupodivu nejsou zaobleny, avšak naprosto jsem nezaznamenal - ani při extrémním vybuzení - že by to mělo jakýkoli negativní dopad na zvuk, například v podobě „funění“ nebo jiných pazvuků, které některé bassreflexy vydávají. Všechny tři klasické elektrodynamické měniče mají membránu zavěšenou na pryžové půlvlnce a konvexní vrchlík z lakovaného papíru.

Na výše zmíněném panelu o rozměrech 120 x 35 mm se nacházejí následující ovládací prvky: jednak tlačítkový síťový spínač STANDBY/ON (ve „vypnutém“ stavu je podsvícen oranžově, v poloze zapnuto zeleně), dvojice LED označených OL (overload) a D/A (všechny modely řady SX lze osadit D/A převodníkem 24 bit/192 kHz a jeho provoz je potom indikován touto LED modré barvy) a dále řada drobných otočných ovladačů. Nejedná se však o obvyklé potenciometry, je zde použito přepínačů – řadičů, které spínají přesné odpory. Toto vpravdě puristické řešení podstatně zvyšuje jednak přesnost nastavení, jednak spolehlivost. Ovladače mají následující funkce: první dva umožňují nastavit vstupní citlivost – použitím COARSE „hrubě“ od -20 dB do +8 dB v krocích po 4 dB a pomocí FINE „jemně“ doladit o -1,5 až +2 dB v půldecibelových krocích. Další pár přepínačů potom umožňuje „boost“ na 80 Hz (až o +6 dB) a shelvingovou korekci hloubek od 150 Hz níže v rozsahu +/- 4 dB. Třetí a poslední pár slouží k nastavení shelvingové korekce výšek s prahovou frekvencí 6 kHz a rozsahem +/-4 dB a k ovládání zisku zesilovače vrchního pásma v rozmezí +/-2 dB opět v půldecibelových krocích.

Otočíme-li ozvučnici k sobě zadní stěnou, uvidíme rozměrný (360 x 208 mm) zafrézovaný panel z třímilimetrového černě eloxovaného duralu. Kromě řady ventilačních otvorů (jimiž v některých případech můžeme vidět povrch chladicího Al profilu) a popisu zde zaregistrujeme pouze IEC napájecí inlet s integrovaným vypínačem a XLR vstup – a ještě ovšem krytku uzavírající prostor pro D/A konvertor.

Inspekce „do střev“ soustavy odhalí, že veškeré měniče jsou uchyceny pomocí vrutů. Tloušťka čelní stěny ozvučnice činí úctyhodných 32 mm. Woofery se mohou pochlubit litým košem z hliníkové slitiny, feritovým magnetem o průměru 120 mm (!) a hloubce 20 mm a ventilačními otvory o průměru 20 mm uprostřed magnetu. (Kmitací cívky mají dle výrobce průměr 50 mm). Jediné údaje, které lze na měničích vysledovat, byly impedance 4 Ohmy a „Made In Germany“. Po stranách wooferů (směrem k ose boxu) se nacházejí dvě příčky z MDF o síle 12 mm, v nichž je vyřezáno několik obdélníkových otvorů (že by inspirace ozvučnicemi série Matrix firmy Bowers&Wilkins?). Přívodní kabely o průřezu odhadem 2,5 mm jsou z jednotlivých vodičů, vzorně zkroucených dohromady (chválím!!!) a jsou na měnič letovány (opět chválím, neboť žádný konektor rovná se nejspolehlivější konektor!) Vnitřní stěny skříně nejsou nijak upraveny, např. polepeny bitumenovými pláty – samotná tloušťka stěn je zjevně dostatečnou zárukou odolnosti skříně vůči rezonancím. Prostor ozvučnice je vytlumen značným množstvím polyesterového rouna.

Středotónový měnič se samozřejmě nachází v oddělené ozvučnici – tato je tvořena trubkou, procházející celou stavební hloubkou skříně až k zadní přepážce. Celá trubice je vyplněna stočeným tlumicím rounem. Přes své malé rozměry má i tento reproduktor koš odlévaný z lehké slitiny, rovněž kabeláž přivádějící signál je řešena stejně, jako v případě hlubokotónových systémů.

Dokonce i ovládací panel s destičkou plošných spojů, obsahující v podstatě pouze miniaturní řadiče a SMD rezistory, je umístěn do samostatné komory z MDF a přívodní plochý vodič je ve štěrbině, kterou prochází, pečlivě zalit plastem či lepidlem! Provedení je opravdu vzorné, není zanedbán sebemenší detail – srovnatelným způsobem jsou zpracovány pouze luxusní high-endové soustavy! Demontujeme-li zadní panel, zjistíme, že elektronika je natolik složitá, že zabírá hned několik desek plošných spojů, osazených opět převážně (avšak nikoli výhradně) technologií plošné montáže. Základem jsou spínané zesilovače (PWM) na bázi ICE Power (koho zajímá více, doporučuji nahlédnout na http://www.icepower.bang-olufsen.com). Samozřejmě, že celá elektronická část je od vnitřku ozvučnice oddělena masivní přepážkou z MDF.

Trocha teorie

O technologiích, které jsou klíčem k výjimečné zvukové kvalitě soustav, jsme se již s kolegou Petrem Losem na stránkách tohoto časopisu rozepisovali několikrát (MS 2/07, 4/07, 4/08) a tak tedy jen velmi stručně a zjednodušeně: membrána ART (Accelerated Ribbon Technology) měniče je tvořena „harmonikou“ z fólie, tvořené sendvičem kaptonu a  hliníku. Při vybuzení se „natahuje a smršťuje“, čímž svými záhyby nasává a vytlačuje vzduch (odtud původní název tohoto principu „Air Motion Transformer“ – AMT). Použitý měnič má - navzdory svým kompaktním rozměrům - díky velké ploše membrány (ekvivalentní kalotová membrána by musela mít průměr 2,2“!) vysokou účinnost, přitom je schopen vyzařovat kmitočty až do 50 kHz a jeho směrová vyzařovací charakteristika je velmi široká a uniformní. ART tweeter má z principu výrazně redukované zkreslení (membrána se chová jako „ideálně tuhá“ i „ideálně poddajná“ zároveň a tudíž postrádá parazitní rezonance.) Konusové membrány HexaCone jsou tvořeny jádrem z materiálu Nomex, které má strukturu „medové plástve“ – obsahuje tedy šestiúhelníkové čili hexagonální komůrky vyplněné vzduchem – a toto jádro je z obou stran přeplátováno vrstvou velmi lehkého a extrémně pevného kompozitu Kevlar (mimochodem, oba materiály se velmi hojně používají např. na moderních bojových letounech – rozhodně se nejedná o nic levného). Vzniklá membrána je výjimečně lehká, téměř absolutně tuhá a zároveň excelentně tlumí rezonance.

Každý z měničů je buzen samostatným zesilovačem, k dispozici tedy máme 2 x 250 W pro basy a 1 x 250 W pro střední pásmo (nejde o žádné „hausnumero“, ale o trvalý RMS výkon měřený po dobu 10 minut!!!); pro buzení X-ART měniče však není použit PWM zesilovač, nýbrž speciálně vyvinutý 50 W zesilovač pracující ve třídě AB, který je extrémně rychlý – jeho horní mezní kmitočet je 300 kHz! Dělicí kmitočty aktivní výhybky jsou 350 Hz a 2,8 kHz, strmost filtrů výrobce neudává. Mimořádné vlastnosti použitých zesilovačů – jak co do výkonu, tak co do kvality – se samozřejmě odrážejí i v parametrech a projevu celé soustavy.

V  praxi

Ježto se osobně věnuji převážně „živému“ zvučení, moje cesta z prodejny Prodance směřovala rovnou do režie „Studia Hostivař“, jemuž vládne hudebník, producent, zvukař a majitel v jedné osobě – pan Zdeněk Šikýř. Spolu jsme se posléze „vrhli na věc“.

Boxy jsou jednotlivě baleny v dvojitých kartonových obalech s vložkami z pěnového plastu. Součástí balení je pouze velmi stručný „Operational manual/Bedienungsanleitung“ v angličtině a němčině a síťový napájecí kabel (klasická „eurošňůra“). Prvým oříškem k rozlousknutí pro novopečeného majitele bude, jak vydolovat z krabice 20 kg těžký box s nechráněnými měniči, navíc pečlivě zabalený v klouzavém igelitu - a přitom jej nepoškodit. Ani po vybalení však transportování není, vzhledem k výrazně ukoseným hranám a poměrně značné hmotnosti, zrovna příjemnou záležitostí - docela bych se přimlouval za nějaké manipulační pomůcky: stačila by třeba vyfrézovaná zahloubení v bočních stěnách boxu… Vzhledem k spíše utilitárnímu designu by to snad nebyl zase takový estetický prohřešek; ostatně řada „velkých“ studiových monitorů se nestydí za klasická transportní madla.

S3X H jsme provizorně umístili na improvizované stojany tak, že spočívaly cca 5 cm nad meterbridge mixážního pultu D&R Series 8000, s bází okolo 1,5 m a osami mírně vytočenými dovnitř a vzhůru – v podstatě ve stejné pozici, v jaké má Zdeněk standardně své „nearfieldy“. Protože jsme chtěli mít možnost přímého porovnání s „hlavním“ poslechem v režii – 15“ dvoupásmovými koaxiálními monitory TANNOY Gold, signál pro buzení ADAMů jsme přivedli z „pre-out“ regulovaného výstupu  hybridního „high-endového“ zesilovače Vincent SV-226 MkII (lampový předzesilovací stupeň tohoto přístroje se ve zvuku sice nepatrně, ale přece jen podepisuje, a chtěli jsme, aby tuto svou „stopu“ zanechával v obou srovnávaných monitorech). Zdrojem signálu byl jednak kvalitní DVD přehrávač SONY, jednak výkonné stolní PC ve spojení s profesionální mnohakanálovou zvukovou kartou MOTU 2408, které slouží ve studiu pro primární záznam, editaci i mastering.

První dojem nebyl až tak šokující, jako v případě kdysi testovaných S1A – jednak u boxů „bratru za sto litrů“ za jeden pár už přece jen člověk automaticky předpokládá, že „to bude něco“, za druhé – a to je myslím podstatné – šlo tentokrát o naprosto nové, nerozehrané boxy. O tom, že jakékoli reprosoustavy vyžadují určitý čas „na rozehrání“ snad netřeba vést diskuse – ostatně i v uživatelském manuálu se výrobce zmiňuje, že k dosažení optimálního zvukového projevu dojde až po několika dnech provozu.

Protože jsme oba „odkojení bigbítem“, začali jsme s nezávazným poslechem a zahořováním na důvěrně známých rockových nahrávkách; ke slovu přišly i některé Zdeňkovy rozmíchané projekty. Laborovali jsme s nastavovacími prvky na panelu, ale nakonec jsme se v průběhu zahořování vrátili k nastavení „vše na nulách“ – vzhledem k umístění „ve volném prostoru“ se nám to tak jevilo správné teoreticky i prakticky. První, na čem jsme se shodli, bylo, že podání hlubokých kmitočtů je skutečně excelentní; nejen že jsou slyšitelně přítomny i zcela nejhlubší frekvence, ale především je velmi pregnantně prezentováno ono pásmo, které dodává zvuku na „hutnosti“ – oblast kmitočtů, v nichž se pohybují např. moderní podladěné kytary v nu-metalových nahrávkách. Při poslechu skladby „Child in time“ z notoricky známého alba Deep Purple-In Rock jsem poprvé v životě zaregistroval, jak markantně se v jejím průběhu mění charakter zvuku bicích: v pomalých pasážích nejprve velmi zdůrazněné, nahallené činely, potom celá sada jakoby nasnímaná pouze overheady, „upozaděná“ v nahrávce a se spíše jen tušeným kopákem – navíc celá sada se v některých přechodových momentech „stěhuje“ po stereobázi (nebo jsou sady dvě - jedna vpravo a druhá vlevo???) Rozhodně jsem si toho nikdy dříve nevšiml; testované boxy podávají „pravolevou“ prostorovou informaci velmi přesným způsobem.

Další „vykopávkou“ byli Judas Priest-British Steel a skladba „Breakin‘ the Law“ - zde jsme konstatovali, že na ADAMech z této skladby trochu vyčnívá baskytara, ale jinak je mix až neskutečně „krotký“… Zdeněk prohlásil: „ Vraťme se do 21. století - pojďme si poslechnout něco moderního, co skutečně hraje“. Následovali Slipknot z r. 2008 (All Hope Is Gone) a Clawfinger 2001 (A Whole Lot of Nothing). Nikdy dříve jsem si tolik neuvědomil, jaký obrovský skok prodělal zvuk rockových nahrávek od roku 1980 do současnosti… Věci, které jsme tenkrát vnímali jako „tvrdé“, zní dnes v porovnání se současnými nahrávkámi tence, ploše a zakřiknutě. (Zdeněk konstatoval: „starým věcem ty bedny rozhodně nepomáhají“.)

Pokračovali jsme výborně nahranými Gorillaz (Demon Days) z roku 2005. Při střídání nahrávek jsme spekulovali o tom, zda se ona výše zmíněná kmitočtová oblast „hutných“ spodků netlačí snad až příliš do popředí, zda se zde nenachází zdůraznění, které tu být nemá – například nádechy na foukačce v úvodu „What’s Up With That“ (ZZTop: Rhythmeen, 1996) jsou až nepříjemné - ale nakonec jsme se shodli, že naopak řada reproduktorů právě tuto oblast spektra trochu „šidí“ a zvukaři ji proto mají někdy tendenci v nahrávkách „tlačit“. Trochu nám to potvrdil i poslech eponymní desky Rage Against the Machine z roku 1992 – naprosto vyrovnaný mix, z něhož nic nepřečnívalo (ale ani nic nechybělo). I oblast výšek je reprodukována výjimečně čistě a barevně; kovové nástroje, jako činely a hi-hat znějí skutečně kovem, nikoli ale plechově.

Ovšem nejen „tvrďárnami“ živ je člověk; Zdeňkův bratr přinesl pár elektronických a tanečních záležitostí a také „No Use“ od skupiny Jazzanova a já vytáhl ze Zdeňkovy sbírky CD Robbena Forda – Mystic Mile (1993). Opět jsme museli konstatovat: kmitočtově velmi vyrovnané, velice barevné a teplé, dovolím si říci přímo vřelé podání s maximálním rozlišením, množstvím detailů a dozvuků. Reprodukce je přitom příjemná a ani dlouhý poslech neunavuje.

Dále jsme zkoušeli srovnávat podání ADAMů a TANNOYů a došli jsme k zajímavému zjištění: přestože boxy hrají co do „barevnosti“ poměrně dost odlišně, nejsme s to určit favorita - pokud jsme delší dobu poslouchali přes jeden typ boxů, při přepnutí jsme většinou konstatovali „předtím to znělo hezčí“ – a to bez ohledu na to, zda bylo přepnuto z TANNOYů na ADAMy nebo opačně! Takové je prosím lidské ucho – zvykne si téměř na jakýkoli témbr a nejvíc ze všeho se odmítá smířit se změnou… Co nás překvapilo, že zvuk ADAMů je kupodivu méně „dopředný“ než u TANNOYů, většina dění se odehrává „v druhém plánu“, dále od posluchače, jakoby za rovinou soustav. Rovněž jsme experimentovali s umístěním a natočením soustav. Zdeněk Šikýř si pochvaloval u svých TANNOYů schopnost „vyplnit hudbou celou místnost“; dospěl k názoru, že do prostoru velikosti jeho režie už jsou tyto ADAMy jako nearfield trochu moc velké a úlohu hlavního poslechu zase přece jen nezastanou – nicméně jeho závěr byl: „Líbí se mi, zvykl bych si na ně a ve větší režii bych na ně mohl i míchat!“

Další testování probíhalo v mé „domácí“ poslechové místnosti. Zde byl zdrojem signálu CD transport TEAC VRDS T-1 a profesionální DAT rekordér TASCAM DA-30MkII (který sloužil zároveň jako D/A převodník). Přístroje byly připojeny do zesilovače REGA Mira, z jehož „pre-out“ výstupů byly buzeny S3X H. I zde jsem nejprve poslouchal některé již „proběhlé“ tituly a experimentoval s umístěním soustav.

Podle mého názoru jsou soustavy na umístění a především nasměrování výjimečně citlivé – rozhodně nedoporučuji poslouchat nad nebo dokonce pod rovinou tweeterů, ale pokud není zbytí, pomůže soustavy naklopit tak, aby směřovaly na posluchače. I v horizontální rovině jsem osy soustav nakonec namířil do poslechového bodu. Tím se bohužel trochu zúží stereofonní obraz, ale pokud necháme osy soustav rovnoběžně nebo je natočíme jen mírně „dovnitř", zdálo se mi, že se zase nepatrně „ztrácí“ středy uprostřed báze – nikoli snad ani tak ve smyslu kvantity, jako spíš v tendenci přesouvat se subjektivně „dále od posluchače“ ve smyslu hloubkové perspektivy, do druhého až třetího plánu - poměrně markantně je to znát např. na vokálech Tarji Turunen (Nightwish: "Stargazers"). Výsledkem je potom pocit, že např. kytary slyšíme v prvním plánu v rovině reprosoustav, bicí někde v druhém plánu poněkud za nimi (což je vlastně v pořádku), ale vokalistka jakoby zpívala ještě někde „za bicími“. Mám za to, že se tímto způsobem možná může projevovat směrovost středotónového měniče. Jistě bude výraznější než u ART tweeteru, a může to být i jeden z důvodů, proč jsou vyšší modely osazovány i středotónovým měničem realizovaným ART technologií…

Souběžně s mým testováním probíhal zkušební poslech jiného páru S3X H (spolu s vertikálně orientovanými S3X V) ve studiu Mediatronik. Zde, v akusticky perfektně upravených prostorách, byla k dispozici jedna z nejtvrdších možných referencí – soustavy Bowers&Wilkins Nautilus 801D! Tohoto testování se zúčastnili odborně velmi erudovaní lidé se značnými poslechovými zkušenostmi (dovolím si jmenovat pana Luboše Nováčka a pana Vladimíra Šambergera), jejichž názor podle mne nelze brát na lehkou váhu: Velice chválili např. vzorné navázání středotónového a vysokotónového měniče (což mohu jedině potvrdit - tento "šev" je sluchově prakticky nerozeznatelný). V oblasti, v níž se pojí středotónový reproduktor s oběma woofery, se však podle nich nachází problém (pravděpodobně fázový), který se projevuje upozaděním důležitého středového pásma, zejména směrem k nižším kmitočtům, přičemž tuto skutečnost natáčení reprosoustav nijak nezměnilo. Dle jejich názoru jsou na tom při přímém srovnání v tomto ohledu soustavy S3X V lépe. I když si nejsem jist, jak dalece je tento problém závažný, a ani recenzenti v zahraničních periodikách (Audio Media, Mix, německé Professional Audio) se o ničem podobném nezmiňují, považuji za svou povinnost recenzenta na toto možné úskalí upozornit.

Protože bigbeatu už jsem se naposlouchal dost, zkusil jsem nějaké špičkově nahrané bluesové a jazzové záznamy (Pinetop Perkins: „Look On Yonder Wall“, Junior Wells: „Why Are People Like That?“, NColor, Bar Scott: „Oh Willy, Love Is All“, Diane Schuur: „Deedle’s Blues“). Znovu a znovu mne ADAMy „dostávaly“ záplavou nejrůznějších zvukových barev, jež jsou schopny podat, mně osobně to místy připomínalo procházku podzimním lesem… Přesvědčil jsem se, že ADAMy umí i pěkně „vypíchnout“ vokál nebo sólový nástroj do prostoru před sebe – opět ovšem záleží na nahrávce; pokud jste dosud byli zvyklí, že se vše odehrává víceméně v rovině soustav, některé nahrávky vás mohou pěkně překvapit (a některé i nepříjemně!) V „domácích“ podmínkách jsem nakonec srazil citlivost tweeteru o 2 dB a rovněž o 2 dB potlačil kmitočty pod 150 Hz (neboť jsem byl s boxy blíže ke stěně než oněch doporučovaných 40 cm). Že i při tomto nastavení umí ADAMy zahrát opravdu výjimečně hluboko, jsem se přesvědčil při poslechu skladby „C’est La Morte“ z alba Druide! skupiny Krucipüsk – zde jsou nahrány v podkladu velmi hluboké, takřka subsonické tóny, které většina soustav jen naznačí, S3X H ale skutečně rozechvívají vzduch…

Sám nejsem ve sféře vážné a akustické hudby příliš „doma“, a tak mne zajímal ještě názor někoho, kdo se této oblasti věnuje, má dostatek praxe s analytickým poslechem, aby dovedl pojmenovat klady a nedostatky reprodukce a především má bohatou poslechovou zkušenost z „živých“ koncertů – jedině takový člověk, který má takříkajíc „v uchu“ zvuk reálných nástrojů, totiž může zodpovědně hovořit o „věrnosti“ reprodukce – my ostatní smrtelníci můžeme selektovat nejvýš do kategorií „líbí-nelíbí“. Takovéhoto vzácného jedince jsem nalezl v PhDr. Petru Málkovi, CSc., který se příležitostně zabývá také recenzováním nahrávek vážné hudby.

Jelikož jsem přítele Málka navnadil líčením výjimečného frekvenčního rozsahu testovaných reprosoustav, prvním „ prubířským kamenem“ bylo CD varhanní hudby – J. S. Bach, Preludium a fuga v B moll, BWV544, (nahrál Helmut Walcha pro Deutsche Grammophon, remasterovaná nahrávka z r. 1959). Úmyslně jsme dávali přednost tzv. „one point stereo“ nahrávkám pořízeným pouze jediným párem mikrofonů, protože pouze zde lze jednoznačně hovořit o reálné prostorové informaci zachycené na nahrávce. Jelikož se nám zdála reprodukce poněkud prostorově i kmitočtově „úzká“, vrátili jsme se k základnímu nastavení – tj. veškeré korekce rovně a osy soustav rovnoběžně s osou poslechového prostoru. V této konfiguraci nás projev soustav jednoznačně nadchl, včetně „chrámového“ dozvuku široce přesahujícího rozteč soustav.

Pokračovali jsme nahrávkou sólového klavíru: Beethovenovou sonátou č. 29, op. 106 (Hammerklavier) v podání Maurizia Polliniho, (Deutsche Grammophon 1977 – mimochodem, nahrávky na tomto labelu jsou pověstné svou vynikající technickou kvalitou, pročež často slouží za referenční) a po soustředěném poslechu jsme se museli shodnout na tom, že barevnost, makro- i mikrodynamika reprodukce jsou excelentní. Prostorové podání je informačně bohaté a precizní do takové míry, abychom se dokázali shodnout i na tom, že nahrávaný klavír byl zřejmě umístěn na pódiu, tedy o něco výše, než posluchač!

Další přišla na řadu symfonická hudba: Straussova symfonická báseň „Also sprach Zarathustra“ (BMG 1993, nahrál Chicago Symphonic Orchestra za řízení Fritze Reinera pro společnost RCA Victor). Je fascinující, že už v roce 1954 dokázali na třístopý záznam pořídit takto technicky dokonalou nahrávku! Tento záznam nás při poslechu na ADAMech nadchl asi vůbec nejvíce. Rovněž tak legendární nahrávka Straussovy opery „Salome“ (DECCA 1962, Vídeňská filharmonie pod taktovkou Sira George Soltiho), remasterovaná do formátu 24 bit / 96 kHz, nás fascinovala svou dynamikou a realistickým podáním lidského hlasu. Naproti tomu novější nahrávka komorní hudby – Trio pour piano, violin et violoncelle Maurice Ravela (Erato Disques 1974) – jevila místy náznaky zkreslení nejen ve fortissimech, ale především v tranzientách byl slyšitelný šum analogového záznamu a především se nám nelíbilo poněkud nevýrazné, nekonkrétní prostorové zobrazení. Dospěli jsme k závěru, že monitory selektují nahrávky naprosto nekompromisně, a že pokud se mi u některých mnohastopých, například rockových záznamů, zdála prostorovost nerealistická, jde pravděpodobně spíše o chyby nahrávek, které boxy nemilosrdně odhalí.

I když Dr. Málek konstatoval, že v některých disciplinách, např. analytičnosti a detailnosti při reprodukci komorní hudby, mohou být kupříkladu jeho vlastní milované XAVIANy minimálně rovnocenné, v podání zvukových barev, dynamiky, otevřenosti na nejvyšších kmitočtech, jakož i v rozšíření do nejnižší oktávy jsou dle jeho názoru monitory ADAM S3X H vynikající!

Resumé

Nedivím se nadšeným recenzím v cizích periodikách. Obrovská výkonová rezerva, extrémně široký kmitočtový průběh s rozšířením až do nejnižší oktávy, takřka ohnivá barevnost a vřelost podání, excelentní dynamika, velice čistá a "hladká" reprodukce vrchní části spektra – to vše jsou naprosto neoddiskutovatelná pozitiva těchto soustav, jimiž uchvátí takřka na první poslech. Pokud bych se při dlouhodobém poslechu snažil najít nějaká negativa, asi bych se soustředil na oblast středových frekvencí v oblasti dělicího kmitočtu středy/basy. K nahrávkám jsou soustavy naprosto nemilosrdné – každá chyba je "jako na talíři". Tak tomu u monitorů ovšem má být! Rozhodně doporučuji učinit si o projevu soustav obrázek "na vlastní uši", což ovšem platí zcela obecně: neexistují dva různé modely soustav, které by nehrály subjektivně různě – tak daleko jsme s "vysokou věrností" ještě zdaleka nedošli!

Závěrem bych chtěl ještě jednou poděkovat Zdeňku Šikýřovi a především Dr. Petru Málkovi za entuziasmus, s nímž obětovali svůj vzácný volný čas spolupráci na této recenzi.