Blade Texas Special

Swiss made Blade
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
18 900,00 Kč

Zdá se, že bychom si měli Švýcarsko spojovat nejen s hodinkami nebo čokoládou. A jelikož čtete časopis pro muzikanty, přišel čas, abychom ochutnali hudební nástroj, a to ne ledajaký.

Gary Levinson začal s opravami kytar už roku 1964 a na své práci aplikoval své univerzitní poznatky, počínaje analýzou rezonančních vlastností dřeva, přes vliv „hardwaru" na tonalitu a konče inovací elektroniky. Některé jím používané komponenty tak mají své odlišnosti a padnou svým tvarem či zvukem mnohým hráčům a stylům lépe než známá „značková klasika".

V roce 1982 vznikla první prototypová řada kytar Blade a roku 1990 se Blade stal nejlépe prodávanou custom kytarou v Evropě a získal si ocenění mnoha hráčů. Výhodou člověka, který reparuje a dolaďuje kytary je bezesporu jedno: poznává trápení kytaristů a jejich představy o tom, co všechno by jim jejich nástroj měl dávat, jak vyjádřit feeling a jak by měl jejich nástroj být co nejlépe „hratelný".

Současná produkce Blade čítá dvanáct modelů, typově rozdělených do pěti skupin. Každá z těchto skupin pak má mírně odlišnou koncepci a tím i skladbu materiálu nástroje. Testovaný model Texas Deluxe má tělo z olše, která dává nástroji klasickou barvu zvuku, s vrchní tenkou deskou z „flamed" javoru, jehož skvělé rezonanční vlastnosti opěvovaly už generace před námi („...zahrajte ně husličky z javorovej destičky..."- ale to je trochu jiná muzika). Kytara má naprosto klasický stratový tvar se zachovanými proporcemi, jejichž rozměry a tvary jsou prověřeny nespočetným zástupem kytaristů. To, co je na tomto nástroji jiné, je především zvuk a možnosti jeho modifikace, což je dáno jednak firemními snímači, ale hlavně přítomností aktivní elekroniky. Tím zvukové možnosti kytary jednoznačně překračují obvyklé hranice.

Základní popis

Krk i hlava nástroje jsou z jednoho kusu javoru. Krk je navržen velmi dobře (radius 320 mm), krásně rezonuje a pokud nejste vyloženě zastánci wizard-necků u Ibanezek, rychle si na něj zvyknete a během další hry jej skoro nevnímáte. Pražce mají vintage velikost a jsou výborně začištěny jak příčně, tak podélně. Vlastně spousta prvků tohoto nástroje je tvarem, materiálem a rozměry vintage - pro maximální přiblížení se osvědčeným komponentům, majícím i sebemenší vliv na barvu a zvuk nástroje. Ostatně firemní slogan řady Texas je ve smyslu „když chcete klasický zvuk, klasický vzhled a široké možnosti, nemůžete zvolit lépe než ..." Krk je na zadní straně lakován matným sametovým lazurovacím lakem a ruka, resp. palec, po něm dobře klouže a nezadrhává, což je hodně důležité pro přesnou výměnu poloh. Intonace byla v pořádku po celém rozsahu hmatníku a nevyskytovala se žádná místa s vážnějšími „vlky" – tedy slyšitelnými interferencemi mezi krkem a tělem (pokud si zrovna nevezmete jako měřítko Paul Reed Smith...). Na hlavě kytary je srážeč strun e a h navržen jako „adjustable tension guide", tedy vyrovnávající odlišná napětí těchto dvou strun mezi sebou, a to tak, že vodicí kladka pro „e" je malinko níž než pro „h" a obě struny se zároveň svým sražením v poměru vyrovnávají s úhlem sražení ostatních strun. Ze strany Garyho Levinsona tedy maximální snaha o srovnání úhlu a tahu strun a tím o vyrovnanost zvukového spektra. Výztuha krku je přístupná po odšroubování malé krycí destičky a manipulovat s výztuhou a měnit prohnutí krku je možné bez jakékoli přípravy či snad sundávání strun. To jsem také hned vyzkoušel, neboť kytara nebyla úplně přesně „plug’n’play", krk byl příliš rovný a v prvních polohách struny drnčely o pražce. Čtvrt obrátky matice všechno spravilo.

Hardware I.

Veškerý hardware je v provedení zlaté barvy, od ladicích kolíků po vintage tremolo, které má klasickou konstrukci. Kytary Blade mají ještě dva typy tremol, Wilkinson a patentované Falcon tremolo. Tedy – raději bych na Texasu viděl některý z těchto dvou typů. Všechno bylo v pořádku do doby, než jsem zašrouboval páku. Ač mám na své kytaře Floyda, v poslední době (asi stárnu nebo zraji) upřednostňuji sustain nad „pákováním" a tak to mám všechno zablokované špalkem (samozřejmě z honduraského mahagonu...). No, zpět k té páce. Řeknete si švýcarská přesnost a pak zíráte jako „tele na vrata" – páka po téměř zašroubování při svém pohybu cvrnká o knoflík tónové clony, chodí v rovině šikmé k povrchu těla kytary. Co je ale horší – zásadně jí při pohybu kolem dokola vadí zasunutý jack. Takže buď nepákovat nebo nezasunovat jacka nebo jack používat jako zarážku, což je taky možné. (Gary, měl by ses na to podívat, protože to kazí jinak skvělé užitné vlastnosti tvého nástroje!) Při velmi razantní práci s pákou se struny rozladily celkem v očekávaných mezích, ale rozlaďovaly se, hlavně „g", i při mém razantním bendingu, takže spíš dát desítky. Kobylka byla dobře nastavena do oktáv a veškerá práce s úpravou dohmatu byla pohodlná a rychlá. Výhodou této konstrukce, na rozdíl od Floyda, je právě možnost individuálního nastavení výšky jednotlivých strun vzájemně vůči sobě, což má zásadní vliv na úspěšnou a přesnou hru trsátkem a přechody ze struny na strunu.

Hardware II.

Snímače jsou plně pod kontrolou návrhu a vývoje Garyho Levinsona a musím říct – klobouk dolů. Stálo by zato mít je k dispozici jako samostatnou nabídku, ač je jich jen pár typů (šest – dva plnokrevné HB, dva pro telecaster, dva typy singlů). Mají velmi pěkně vyvážený zvuk vzájemně mezi sebou, humbucker není výrazně silnější než singly (dalo by se říct i singly nejsou výrazně slabší), mění se jen zvukové spektrum jednotlivých pozic. Tady je znát dobrá práce na materiálu kytary, protože i na sucho je celé zvukové spektrum vyrovnané a bohaté, hraje rovnoměrně jak krk, tak tělo nástroje. Snímače jsou obecně jakoby slabší, mají nižší vlastní výstupní úroveň signálu, čímž ale dokonale podtrhují kvalitní a široké frekvenční spektrum a věrně ho přenášejí do zesilovače. Charakter zvuku singlů VS-1, které téměř nevrčí, je měkký, teplý, přiměřeně kulatý a stratovsky nabroušený; a i když nedosahuje oněch strato(sférických) výšek, skleněný zvonivý efekt mezipolohy je jasně znát. Humbucker LH-55 Vintage je hodně blízký SH-4 nebo Tone-Zone, šťavnatý a vyrovnaný v plném spektru, jen ne tak silný jako zmíněné modely. Kdyby byl u krku, možná by zněl jako SH-2 Jazz, ale dost už přirovnávání. Jako nejlepší ale shledávám druhou mezipolohu, na málokterých kytarách tohoto osazení, tzn. S-S-HB, je druhá mezipoloha tak blízká oné stratovské jako právě tady. Jedna cívka z humbuckeru nebude samozřejmě nikdy znít jako singl, ale tady se to Garymu povedlo. Kdyby bylo všechno jen takto, jednoznačně bychom mohli zvukem tuto kytaru doporučit pro funky, country, jazz a blues.

„Software" - Variable Spectrum Control však toto jednoduché konstatování úplně shazuje ze stolu a otvírá nové možnosti a spektrum využití. VSC láme tradiční tónové hranice. Přidává vašemu ampu další kanál a zároveň vám dává do rukou další nástroj. Ale popořadě. Malý spínač nešikovně umístěný mezi volume a pětipolohovým přepínačem spíná směrem dolů ovladač středových frekvencí a směrem nahoru basy a výšky. Všechno samozřejmě pracuje pouze při zasunutém jacku. Vlastní ovladače rozsahů jsou přístupny na zadní straně těla kytary hodně tenkým šroubováčkem, což je výhoda i nevýhoda. Nevýhoda v přístupu (nebo spíš nepřístupu) během hry, a výhoda právě v tom nepřístupu; naučí vás to najít si vlastní polohy a využít je maximálním způsobem za spolupráce s volume a tónovou clonou. Středy zpracují zvuk buď pěkně dokulata nebo dodají silný drive a tloušťku kterémukoli ze snímačů nebo jejich kombinaci. Singly se náhle „promění" na humbucker, ovšem s picking efektem a atackem singlů, což je jev velmi zajímavý, zvláště pro rychlé „bublavé" běhy kolem XII. polohy. No a humbuckeru to dodá tu správnou rockovou šťávu, ne nepodobnou té z SH-6 nebo podobných silných keramických modelů; jen ty výšky nejsou tak ostré a prořezávající se prostorem. Nicméně platí, že tato poloha spínače aktivní elektroniky významně přidá na intenzitě signálu na vstupu zesilovače, a pokud máte lampy, zařehtají blahem. Je to výborná poloha pro sóla a přepnutím zpět do přímého zvuku HB jednoduše pokračujete v dobře probarvených kilech.

Poloha přepínače nahoru spíná basy a výšky a tady je možností mnohem více, jak je ostatně patrno ze schématu barev zvuků VSC (doporučuji www.bladeguitars.com). Já jsem si nejvíc oblíbil „bell-like, chickin’pickin’ character", který hodně připomínal elektroakustiku, zvláště při kombinaci neck-middle snímače a mírně staženém volume. Je skvěle slyšet každý dotyk trsátka na struně a sebemenší pohyb prstu, výborné je to při jemné práci s tónem a měkkém nakreslení. Prostě nádhera, jak se okamžitě přepnutím dostanete z tlustého drivu do zvonivého čistého funky zvuku a všechny polohy mezi tím vám nejsou odepřeny, a ani nemusíte být vybaveni multiefektem s předem nastavenými křivkami ekvalizeru. Dostáváme zde tak zvuky jinak těžko dosažitelné normálními cestami, často by stačilo mít třeba jen pro humbucker možnost oněch dvou poloh, natož pak je-li to všechno k dispozici i pro ostatní singly a jejich kombinace. Možnosti pro vyjádření nálad, zvláště v blues stylech, jsou tak obrovské, od zasněného temného jazzového zvuku po křičící nabroušený drive. Jediné, co nebylo úplně „košer", byly tvrdé metalové styly, ale tam spíš už neodpovídá konstrukce nástroje, než zvuk.

Takže pokud si vyřešíte otazník s tremolem, nezbývá než o tomto nástroji popřemýšlet a hlavně vyzkoušet, protože se na něj dobře hraje a nabízí hodně. A tak zatímco hodně kapel i kytaristů znějí jak naklonovaní, Blade rozhodně svojí invencí, vyrovnanou charakteristikou a novým zvukem otvírá další možnosti pro feeling a vlastní vyjádření, a to není zrovna málo, co myslíte?

(pozn. redakce - dodatečně bylo zjištěno a musíme vás tedy upozornit, že nástroj byl vyroben v Číně)